1000.si

O co jde?

1000.si. Self supported závod s pevně danou trasou na 1000 km a převýšením 12 000 m. Tak schválně jaký to je.

Preface

Stejně jako v povídání z B-Hard ultra, kde jsem nějakou část textu věnoval tomu, co se dělo před závodem samotným, to udělám i tady. Tady to bude asi o kus delší, protože jsem přípravám a nějakýmu „tréninku“ věnoval o víc času a myšlenek. Bylo to tak zejména asi proto, že už jsem věděl do čeho jdu. A musím říct, že byť nevím úplně jak, tak se mi fakt povedlo připravit se asi jak nejlíp bylo za danejch okolností možný.

Rozhodnutí jet nějaký ultra i v roce 2023 padlo poměrně brzo. Že bych něco chtěl jet znova jsem věděl vlastně už na podzim 2022. Pak už se jen zbývalo rozhodnout co. Nejdřív mě napadly Transpyreneje, ale to je daleko a drahý. Tak jsem různě hledal co by bylo relativně blízko a v cenový relaci, která je pro mě hratelná. Trošku vážnější pak byla myšlenka vydat se na Race Through Poland. To jsem ale pak taky zavrhnul, protože jednak mi nevyhovoval termín a jednak preferuju závody s pevně danou trasou (což Race Through Poland není). O 1000.si ve Slovinsku jsem už nějakou dobu věděl, protože první ročník (tuším rok 2021) zaznamenal poměrně hojnou účast. Konec června byl ideální, protože bych v tu dobu už měl mít po zkouškách a zároveň mi to dá dost času na trénink. A taky startovný. To nebylo tak vysoký jako u spousty už „zajetejch“ závodů.

Ok, závod vybranej máme, takže teď začne sranda – trénink. Nějakej vyloženě strukturovanej tréninkovej plán jsem neměl, byť to teď tak z toho pojmu „trénink“ může vyznít. Spíš jsem se prostě snažil naplňovat nějakej nájezd a jezdit podle časových možností. Klíčový bylo to, že jsem se o víkendech snažil dávat 4 a více hodinový vyjížďky a hlavně to, že jsem se snažil udržovat pravidelnost. Kromě delších víkendovejch jízd pak byly klíčovou složkou i úterní night rides s kámošema z bohemians.cc (jmenovitě Jan, Martin, David, Mikuláš, Kamil), ze kterejch jsem zas načerpal nějakou výbušnost a rychlost. Tak dík. Další, asi trochu náhodnou složkou, která ale taky určitě nebyla k zahození, byl fakt, že jsem přes zimu jezdil s Woltem. Dostal jsem se tak na kolo víckrát v tejdnu, než by tomu asi bylo bez toho. Protože v těch sračkách, co letos v lednu a únoru byly, se mi zadarmo úplně jezdit nechtělo.

Jako hlavní vytrvalostní přípravu jsem si pak vybral dva brevety od Pika Puławského, který mimo jiný organizuje právě i zmíněnej Race Through Poland. Takže kvalita byla jistá. Jel jsem 300 a 400 km brevety (s převýšeníma 4900m a 7000m), který od sebe byly zhruba měsíc. Tříkilo se jelo 15. dubna a čtyřkilo 6. května. Všichni si určitě pamatujeme, jak nechutně bylo skoro do konce května, takže oba dva jsem jel v téměř zimním gearu a většinu času promočenej. Krom fyzickýho tréninku to byl tím pádem i docela solidní trénink morální. Hlavně to čtyřkilo. Ale zase – když na to koukám zpětně, tak v tom fakt shledávám enormní přínos tomu, jak to pak vypadalo ve Slovinsku. Původně jsem začátkem června plánoval ještě jeden 600 km dlouhej brevet, ale nakonec jsem to zavrhnul, protože by to už dost pravděpodobně bylo až moc (zejména na hlavu, a to v tom smyslu, že už by se mi pak 1000 km jet nechtělo). A dobře jsem udělal, těch 400 km bylo tak akorát, abych si to uplně neznechutil, ale abych solidně natrénoval. Možná se tu příště rozepíšu i o těhle dvou brevetech v jiným příspěvku. Věcí se tam událo dost.

Je důležitý zmínit ještě jeden aspekt přípravy – technickej. Po loňským B-Hard už jsem, jak jsem zmiňoval, věděl do čeho jdu. Přemejšlení nad tím, co všechno by se na kole mohlo pokazit, jsem věnoval fakt hodně času. Možná až moc, poslední dva až tři tejdny před startem mě to fakt stresovalo, a furt dokola mi v hlavě běžely všemožný scénáře. Díky tomu jsem ale neměl prostor stresovat se ostatníma aspektama závodu, který by mě možná rozhodily ještě víc. Největší změna, která na mým kole proběhla, bylo nasazení novejch kol. Po dvou letech, kdy jsem o tom ustavičně mluvil, jsem si konečně pořídil karbonový ráfky. Pořídil jsem si je necelej měsíc před startem, takže jsem z nich byl patřičně nervózní (teď už vím, že zbytečně). Jak všichni víme, o krabonovejch ráfcích se traduje, že nevydrží vysoký teploty a při silným brždění se můžou rozlepit. Takže moje overthinkující hlava si říkala:

„No super, takže ještě když to kolo bude naložený, tak to se to rozlepí určitě.“ Další příběh pomalu sám pro sebe bylo balení věcí. Opět jsem čerpal z loňský zkušenosti na B-Hard, takže jsem věděl, co použiju, co ne, co fakt mít musím, co je naopak zbytečný.

„Zbytečný je mít zejména velkou podsedlovou tašku, všichni jezdí s malejma,“ říkal jsem si. Takže první krok bylo koupit si menší podsedlovku a podle toho se začít balit. Ne dělám si srandu. Věděl jsem, že věcí budu mít podstatně míň a menších, takže menší podsedlovka nebude problém. A vypadá to prostě líp, o tom žádná. K tomu jsem měl ještě rámovou a řídítkovou brašnu od brněnskýho výrobce Basta Gear. Největší změna oproti loňsku byla absence spacáku. Přece ho nepotáhnu kvůli jedný noci. A taky by se mi nevešel do mý úžasný nový menší podsedlový brašny. Takže jsem si koupil bivak z hliníkový emergency fólie a péřovku s tím, že se v tom někde na lavičce vyspím. Nakonec to nebylo potřeba. Ale nebudu předbíhat.

Zásadní věc mojí přípravy byl kilometrovník s místama na občerstvení. Strávil jsem docela dost času přípravou týhle věci, kdy jsem si kilometr po kilometru procházel trasu závodu a zaznamenával si všemožný benzínky a obchody i s jejich otevírací dobou. Vytvořil jsem si tak seznam míst, kde se dá dokoupit jídlo/pití, který byly zhruba 50 – 100 km od sebe. Nemusel jsem se tak během závodu vůbec stresovat tím, kde (a jestli) budu moct doplnit zásoby. Fakt super věcička a byť mi její tvorba zabrala dost času, nelituju ani minuty.

Poslední věc k přípravám: jídlo. Letos jsem najel na novou strategii, kterou jsem testoval už delší dobu a docela dost se mi osvědčila: jíst co 45 minut a gel si dát co 2,5 hodiny. Tímhle způsobem se mi celou sezónu efektivně dařilo předcházet hlaďáku a horším stavům způsobenejm nedostatkem cukrů. Jako hlavní složky stravy jsem vybral želatinový jahodový tyčky z Decathlonu (už je nemůžu ani vidět) a energetický gely, taky z Decathlonu (ty vidět můžu, ale druhej den ve Slovinsku už m taky moc nejely). Takže vybavenej vším nezbytným jsem se vydal do Slovinska dělat ten nejlepší sport, kterej existuje. Silniční cyklistiku ve vzdálenosti na 1000 km.

Na místo činu přijíždíme o pár dní dřív, takže máme dost času na to prostě jenom felit, vykoupat se v moři a naposled překontrolovat všechny věci. Den před startem jsem si taky dal po okolí warm-up 50 kiláků. Samozřejmě se mi při kupování coly po vyjížďce povedlo opřít kolo tak, že spadlo na přehazku a ohnul sem si patku. Naštěstí se mi to povedlo jakž takž srovnat, takže řazení fungovalo téměř bezchybně. Zákon schválnosti no.

Start závodu byl přesně o půlnoci. Pro mě docela velká neznámá – všechny delší závody, který jsem kdy jel, startovaly brzo ráno. Plán jsem si teda udělal následující. V den startu jsem vstal v 7 ráno, protože jsem si chtěl jít v poledne na pár hodin lehnout. S jedním probuzením jsem fakt spal až do sedmi do večera, takže v moment odjezdu na start jsem se cejtil fakt dobře a věřil jsem, že půlnoční start bude v pohodě. Na start jsem to měl nějakejch 30 km, takže jsem správně vystresovanej naložil kolo a sebe do auta a vyrazil vstříc dobrodružství.

V rámci plánování jsem si samozřejmě stanovil i cíl – 48 hodin a ani o minutu víc. Na jednu stranu se mi to zdálo docela hratelný (dle všemožnejch propočtů co jsem dělal), na druhou stranu by to znamenalo zajet rekord trati, kterej držel vítěz prvního ročníku, kterej je zároveň i britskej rekordman v běhu na 100 km nebo tak nějak.

Trať jsem si rozdělil do 4 částí, který jsem si i následně časově rozpočítal:

• 1-267 km, 3 760 m m převýšení, čas 11 h 15h

• 267-517 km, 1 970 m převýšení, čas 9 h 10 m

• Pauza 2 hodiny

• 515-787 km, 3 450 m převýšení, 11 h, 45 m

• 787-1003 km, 3 650 m převýšení, 10 h, 5 m

Suma sumárum 44 hodin a 10 minut. Plán Jsem si nalepil na horní rámovou trubku, ať ho mám před očima za všech okolností. Plán byl napsanej dost přísně a s co nejmenším množstvím pauz. Věděl jsem, že takhle rychle to nezajedu, ale bylo fajn mít nějakou metriku, abych věděl jak si aktuálně stojím. A že jsem si stál!

Část první

První část byla od startu do 270. km s převýšením 3 760 m, plánovanej čas dle opitimistickýho plánu: 11 hodin a 15 minut. Krátce po startu přišel první kopec, na kterým jsem se na špici s Anžem, vítězem loňskýho ročníku, oddělili od zbytku startovního pole. Převýšení na začátku fakt bylo docela vostrý, furt nahoru dolu, často po bočních cestičkách za úplný tmy. No a já úplně posranej z těch karbonovejch ráfků. Ale jeli jsme, cejtil jsem se fakt dobře, věděl jsem, že to půjde.

Ve sjezdech mi ale začalo zlobit světlo, který jsem už dvakrát reklamoval. Původní problém prý odhalili a v novějších modelech měl bejt odstraněnej. No, asi nebyl. Problém byl, že se světlo při drncání nebo větších vibracích samo od sebe vypínalo. Což na úzký silničce v 50-60 km/h za hodinu není úplná sranda. Když světlo zhaslo, tak jsem šel okamžitě na brzdy, ale chvíli prostě trvá než to kolo zastaví. Takže těch pár vteřin jsem vždycky jenom doufal, že cesta vede rovně a není tam nikde zatáčka, protože jinak mě čekal let ze srázu po hlavě dolů. Přesně to samý se mi stalo i loni v Bosně a ano jedná se o to samý světlo.

Naštěstí jsem měl ještě záložní světlo, takže jsem je po třech vypínacích incidentech vyměnil a jel dál. Všechno jsem se to snažil dělat za jízdy, abych neztrácel drahocený minuty. Takže jsem si u toho samozřejmě taky párkrát málem nabil držku. Jedinej problém s tímhle světlem byl ten, že mělo nižší výkon a výdrž. Takže když jsem si chtěl přisvítit z kopce, tak jsem velmi rychle vyprazďnoval baterku. Naštěstí se tahle svítilna dala nabíjet i když byla zaplá. Svítila při tom sice jen na nejslabší mód, ale svítila. Takže do kopce, kde jsem nepotřeboval vidět tolik dopředu, jsem ji vždycky bouchnul do power banky a nabíjel. Z kopce jsem pak nabíječku vytáhl a přisvítil si, abych to někde nepoložil. Ze začátku mi tenhle proces docela trval. Když jsem to druhej den dělal už po asi po stý, tak to bylo tak automatický, že jsem to ani nevnímal. Naštěstí tohle byl jedinej větší problém, kterej mě za celou dobu potkal.

Zpátky k závodění. Jelo se mi fakt dobře. Až překvapivě dobře. Držel jsem dobrou průměrku, užíval jsem si to. Projíždět v sobotu nad ránem městama bylo docela vtipný. Já tam jel závod okolo Slovinska a proti mně se po chodníku vraceli vykalený lidi z párty. Trochu jsem si tý situaci smál, trochu jsem jim záviděl. Je čekala sprcha a postel, mě čekalo 45 hodin dřiny. Ale vybral jsem si to, tak mlčím. Tahle část trasy byla nádherná. Všude klid, malý městečka a vesničky, nahoru dolů. S úsvitem začíná trochu přituhovat (jedu jen v krátkým dresu), ale vím, že za chvíli budu na benzince, kde mám v plánu první pauzu, tak se oblíknu až tam a chvíli to kousnu. Tuhle pauzu dávám na benzince v 5 ráno, kde potkávám Anžeho, kterej je na prvním místě. Po 130 km jsme tak od sebe necelejch pět minut.

Tlačim do krku rychlej párek, doplňuju vodu, sypu do ní maltodextrin, oblíkám se a svištim dál. Další pauza mě čeká až na 270 km v Novym Meste. Nic zásadního se v tomhle úseku asi nestalo ani si nic extra nevybavuju. Co si pamatuju je to, že to tu bylo krásný. Jak by řekli slovinci „čista uživanjica“. Chvíli jsem si myslel, že jsem první a Anžeho jsem někde předjel, ale jen mu blbnul tracker. Takže bohužel. Ale furt druhý průběžný místo o pár minut, pohoda.

Do Novo Mesta to svištělo poměrně slušně. Vyjíždím kopec uličkou Pod Primožem a směju se tomu, že se ta ulička jmenuje jak Roglič. Kéž bych na tom byl jak on, říkal jsem si v ten moment, protože jsem se doslova šinul bočníma uličkama se sklonem 10 % a víc. Tenhle typ kopce – krátký ale prudký (někdy teda i dlouhý) stojky mě prováděl celou cestou. Z kopce mě čekal už jen sjezd dolu do města, kde byla naplánovaná pauza na benzince. Tam jsem dojel za 10 hodin, teda o hodinu rychlejc, než jsem si naplánoval ve svým už tak ambiciózním plánu, kterej jsem nečekal, že se mi povede plnit.

„Wow,“ říkal jsem si v duchu, „jestli to takhle pojede dál, tak to bude fakt výkon, na kterej jsem ani nepomejšlel,“ jelo mi hlavou.

No, jak to jelo dál si povíme za chvilku. Na benzínce mě přivítal nadšenej pořadatel Andrej. Poinformoval mě o tom, že Anže odjel před desetima minutama. Víc toho říct nestíhá, protože ve spěchu vbíhám na benzínku, beru nějaký pití, bonbóny, croissant a tlačím to do sebe jak brunch ve fancy kavárně u mě na Vinohradech. Cejtim se dobře, Anžemu jsem v patách, tak neztrácím čas a naskakuju na kolo. Teď 250 kiláků po rovině do checkpointu, kde mám naplánovanou pauzu. To uteče jako nic, říkám si.

Část druhá

Wow, v životě jsem se takhle nespletl. Naopak, bylo to asi nejhorších 250 kilometrů na kole v mým životě. Zvládl jsem během nich zpochybnit každý svoje životní rozhodnutí, který vedlo k tomu, že tady teď sedím, točím nohama a konec je v nedohlednu. Proč? Vítr. Foukat do zad, tak je to, jak se říká slovinsky, čista uživanjica. Do zad ale nefoukal, foukal přímo proti. Kdyby se to vizualizovalo v rámci radaru a mapy s větrem, tak by ta šipička byla přímo proti mýmu obličeji celejch těhle 250 km. Vítr o síle 20 km/h a víc.

Jel jsem tenhle skoro uplně placatej 250km úsek 9 hodn a 15 minut, takže přesně, jak jsem si naplánoval. Ale stálo mě to mnohem víc sil, než jsem plánoval. Každej kopeček byl jako vysvobození z nekonečnýho mučení větrem. Chvílema jsem prostě musel zastavit, protože jsem jel tak pomalu, že mi z toho bylo reálně do breku. V takový momenty jsem stál, v hlavě skoro nula myšlenek a jen jsem čuměl na stébla trávy, který se pod tlakem větru ohejbaly přesně v opačnym směru, než jsem jel. Ale hlava furt byla dost silná, snažila se, aby tělo prostě jelo na automat. Klidně i pomalu. A tak jsem jel a jel a jel až jsem se doplácal po 200 kilometrech do městečka Lendava, kde je benzínka, na který dávám krátkou pauzu na doplnění všeho. Zní to fakt blbě, kór když jsem si tohle všechno sám vybral, ale posledních 200 km jsem si fakt moc neužil. Teď zpětně to hodnotím pozitivně, protože jsem se tím zas posunul o kus dál, ale v ten moment jsem byl fakt na uplným dnu. A myslím, že to bylo právě v tenhle moment, kdy se mi v hlavě poprvé objevila myšlenka, že kdyby nejsnažší cesta do cíle a k autu nebyla na kole po trati, tak bych to možná zabalil. Tahle myšlenka mě během druhýho dne potkávala dost často.

No ale tak teda dobrý, jedeme dál, konec přemejšlení, checkpoint čeká. Pouštím si španělskej playlist co mi posílá moje holka a sunu se dál. Chvíli jsem si odfrknul od větru, protože jsem se stočil trochu jinak a na konec mě čekaly dvě poctivý stojky. V těch se mi ale nějakým zázrakem vrátila zpátky chuť k jídlu, v tomhle případě teda chuť k tomu jet dál. Možná to bylo tím, že pár kilometrům před koncem první „etapy“ začala hrát takhle pisníčka, která ve mně probudila nějakou extázi a nostalgii po cyklistice zároveň. Takže jsem na posledních 9 hodin utrpení úplně zapomněl a užíval si to jako nikdy.

Do checkpointu na 515. km ve vesnici Hodoš jsem dorazil přesně v půl osmý večer, teda o hodinu rychlejc než jsem si naplánoval ve svým ambiciózním plánu, kterej jsem nepočítal že splnim. Připomínám, že plán cílil na 44 hodin a 10 minut. Původní plán tady byl následující – celkem 2 hodiny pauzy. Z toho hodina spánek a půl hodiny nějaký udržovací věci před spánkem a půl hodin na vykopání se dál. Jelikož jsem ale měl na svůj plán náskok, rozhodl jsem se dopřát si o půl hodin spánku víc s tím, že ta půl hodina co tady ztratím, bude ve výsledku menší ztráta, než co by mě stály pauzy na spaní další den. A taky že jo.

Zároveň jsem na checkpointu potkal Anžeho, kterej dorazil o půl hodiny dřív a zrovna se chystal na odjezd. Říkal, že se pokusí jet do 24 hodin a pak to někde zalomí. Na vteřinu jsem nad tím taky zauvažoval, ale pak jsem si řekl, že sice možná ztratím 2 hodiny světla a vlastně budu jak šašek vyjíždět akorát po setmění do noci, ale aspoň si tu budu moct dát sprchu, dobít věci a vyspat se v posteli, ne někde na lavičce. O možnosti, že tu půjde spát v posteli, jsem předem nevěděl, na začátku jsem zmiňoval svůj minimalistickej spací gear a skutečně jsem počítal, že ho budu muset využít někde venku. Nezminimalizoval jsem ho proto, že jsem věděl, že ho vlastně nebudu potřebovat. Tak jen aby nedošlo k mýlce. Takže jídlo, sprcha, pár slov s organizátorem a na 90 minut zkusit usnout. Dobrou!

Část třetí

Spánek zas tak moc spánek nebyl, cejtil jsem, jak mi hoří celý tělo a spíš než nějakej sen jsem prožíval takový blouznění jak při horečce. Když jsem se vzbudil, tak jsem asi 90 vteřin seděl na židli a říkal co a hlavně proč dělám.

„Hm tak teda jo no, co jinýho mám dělat,“ řekl jsem si a začal se soukat do propocenejch kalhot a dresu. Ještě že jsem tady zůstal, kdybych měl těch 90 minut spát někde venku a pak se snažit vykopat, tak by to bylo mnohem horší. Při pakování jsem potkal tuším třetího Dominika, kterej akorát přijel a ptal se jestli jsem taky před chvíli přijel. Tak jsem mu odpověděl, že ne, že se akorát chystám k odjezdu. Matně si pamatuju, že pronesl něco jako „oh for fucks sake“, načež jsme se oba zasmáli, popřáli si hodně štěstí a já vyrazil vstříc noci. V 10 večer, těsně po setmění. Čeká mě jízda temnem zhruba nějakejch 7 hodin. Že bych se na to nějak extra těšil, se úplně říct nedalo a fakt, že mám jen jedno funkční světlo, tomu moc nepřidával.

Prvních 50 kilometrů po pauze bylo jenom nahoru. Ne nějaký velký převýšení, takový drobný brdky se 100-150 nastoupanejma metrama, nic hroznýho vlastně. Ale přísahám bohu, že tolik stojek jako tady, jsem nezažil za celej svůj život. Když jsem se o tom v cíli bavil s organizátorem, tak říkal, že jo, že takhle to tady vypadá. No takže pomalu stojka do kopce a z kopce dolů, kterej byl obdobně prudkej, taky vlastně pomalu, protože si to nechci nechat rozjet, neb zaprvé jsem furt posranej z těch karbonovejch ráfků, abych to delším bržděním neutavil, zadruhé nejsem úplně sjezdař jak Pidcock a za třetí nemám nejsilnější světlo, takže nevidím uplně extra zásadně do dálky, což na silničkách uprostřed lesa není úplně vončo. V momenty, kdy jsem na trochu rozbitejch bočních silnicích, ať už po rovině nebo z kopce, tak si furt opakuju ať už jsem odtamtud pryč, protože vidina toho, že vymelu nějakou díru nebo mi pod kolo skočí nějaký zvíře, mě fakt děsí.

Kolem druhý ráno na mě začne jít nějaký drobný spaní, tak začínám vyhlížet nějakou zastávku s lavičkou, kde bych na 10 minut mohl složit hlavu, abych se pak mohl cejtit zase fresh jak po 8 hodinách spaní. Tyhlety 10minutový napy jsou fakt zvláštní koncept. Člověk během nich neusne, vlastně celou dobu vnímá okolí, ale zároveň se mu do toho furt zdá něco jako sny a když se pak probere, tak se cejtí fakt mnohem víc svěží (pokud to tak v tomto kontextu můžeme nazvat). Aspoň teda na chvíli.

Mariborem projíždím, ani ho moc nevnímám. Ono co taky tam dělat nebo sledovat ve 4 ráno žejo. Já toho teda moc nevnímal celou noc, protože jsem se nějak nemohl dostat do rytmu a docela mě to sralo než cokoliv jinýho. Trochu smutný, ale bohužel je to tak. Momentálně mě žene vpřed vidina benzínky MOL Pince v městečku Lendava kam jsem měl dorazit cca v půl pátý ráno. Je to první místo, kde jsem si naplánoval nějakou větší pauzu za celou noc a doufal jsem, že se mi povede se tam dát zas nějak dokupy a pokračovat.

No, že by se to úplně povedlo se říct nedá, ale 30 minut minut pauzy, dva párky v rohlíku a kafe bodlo. Taky jsem dokoupil nějaký zásoby pití a jídla. Myslím, že od tohohle momentu jsem v kapse dresu měl vždycky půl litr Coly a plechovku Redbullu. Teď zůstavaly ještě hezky vychlazený, ale po poledni, kdy na mě pařilo slunce, měla Cola i Redbull teplotu těsně pod bodem varu. Ale i horký pak přišly vhod. Po ne úplně užitý noci vyrážím občerstven vstříc novým dobrodružstvím v naději, že to bude o něco lepší.

No, o moc nebylo. Čekal mě teď takovým kaskádovitým stoupáním s převýšením cca 800 m na 40 km úvod do posledních ~340 km s převýšením bezmála 6 000 metrů. Objektivně asi nejtěžší část závodu. Zejména v kontextu toho, že se jedná o posledních a ne prvních 300 km. Ale zpětně ji spolu s úplným začátkem hodnotím jako nejlepší. Až na pár vyjímek kdy jsem buď střídavě brečel, vztekal se nebo psal svý holce, že jestli mě ještě někdy napadne jet něco podobnýho, tak ať mi v tom zabrání. No, takže tak. Postupně jsem se škrábal touhle kaskádou nahoru, matně si vybavuju, že to bylo fakt hezký a taky si už ne tak matně vybavuju, že vždycky když jsem sjížděl z kopce, tak mi začaly padat oči a měl jsem takový tunelový vidění, že jsem tak nějak vnímal to, co je přede mnou, ale reagoval jsem na všechno s drobným zpožděním a nevím, jak moc rovně jsem jel.

V ten moment jsem si uvědomil, že asi není úplně moudrý takhle pokračovat dál. Takže jsem se rozhodl, že až se vydrápu na poslední vrcholek týhle kaskády, dám si zas onen proslulej a všespásnej 10minutovej nap haha. Zalomil jsem to přesně v 7 ráno vedle cyklostezky, nebe bez mraku a sluníčko hřálo. Asi bych tady zvládnul zůstat pár hodin. Myslím, že by to ale moc pokojnej spánek nebyl, jelikož by mě každou chvílí někdo budil, jestli jsem v pohodě. Vypadal jsem totiž, jak kdyby se mnou něco seklo – ležel jsem v helmě na zádech absolutně bez hnutí a kolo pohozený vedle mě. Každopádně po 10 minutách jsem se zvednul a konečně se mi povedlo dostat se z toho marastu, ve kterým jsem byl posledních několik hodin.

Konečně se mi zas začalo jet trochu líp a začal jsem si to v rámci možností užívat. Na druhou stranu ještě aby ne, když mě teď čekalo pár kiláků z kopce. Fakt jsem si začal říkat yes, teď to půjde, to dám. No a pak přišel kopec do nejvyššího bodu na trase. Nebyl nijak hroznej a vlastně se mi jel dobře. Ale furt to byl kopec. Ale ze všech těch kopců, co mě ještě čekaly, byl asi nejlepší. Byl to vlastně první nějakej fakt delší kopec na trase, doteď to byly spíš jen nahoru dolu brdky v rozmezí 100-300 vejškovejch metrů.

Nahoru jsem vyjel překvapivě v pohodě. Jasně, nebylo to nějak rychlý, ale jel jsem stabilně, žadný velký krize, co si pamatuju, nepřišly. Skoro větší záhul to byl dolu. Kombinace technickýho sjezdu a mě posranýho z karbonovejch ráfků a ráfkových brzd, jak jsem zmiňoval na začátku, je příšerná. Mám pocit, že jsem ve strachu z toho, abych ty kola neutavil, snad dvakrát zastavil, abych zkontroloval, jestli nejsou moc horký. Jasně, teď už vím, že jsem nad tím přemýšlel zbytečně moc. Ale v čase tohohle sjezdu, jsem na nich měl najeto asi 900 km z toho 750 bylo na tomhle závodě. A když jsem jel na vrcholek, ze kterýho jsem teď sjížděl, tak se mi povedlo si trochu o obrubník odřít brzdnou plochu. To celej muj absurdní strach ještě vystupňovalo. Takže tak.  Ale nakonec jsem dolu sjel pomerně obstojně a řítil jsem se dál vstříc dalším kopcům. Ale nejdřív pauza na benzínce. Na tu jsem podle svého ambiciózního plánu na 44 hodin a 10 minut měl dorazit po 34 hodinách závodění, byl jsem tady za 34 hodin a 45 minut po 790 km jízdy. Na celkovej čas 48 hodin, kterej byl ofiko cílem, mám teda furt slušnou rezervu.

Část čtvrtá

Na benzínce je v plánu pauza cca 20 minut. Krom zásob dál na cestu, jsem si nakoupil i slušný hody určený k okamžitý konzumaci – dvě zmrzliny, colu, dva párky v rohlíku a mentosky. Zahučelo to do mě ani nevim jak. Palivo na další kilometry si už konkrétně nevybavuju, pravděpodobně nějaký tyčky a bonbóny. Co si ale pamatuju moc dobře je to, že jsem do sebe už nemohl dostat žádnou z těch želatinových tyček z Decathlonu, který jsem si nakoupil na celej závod. Jenom jsem si představil, že bych si je měl dát do pusy, tak se mi začalo navalovat. Konkrétnějc se k tomu dostanu o několik desítek kilometrů pozdějc. Ještě než vyrážím, tak kontroluju, kde je první Anže a jestli mám šanci ho dohnat – je přede mnou zhruba hodinu, hodinu a půl. Nic co by dojet nešlo ale zároveň nic snadnýho. Vlastně to neřešim, protože jsem rád, že si jedu svým tempem, ale je fajn mít přehlod o zbytku pole. Za mnou je díra několik hodin, takže bych si svojí pozici měl snad udržet. Tzv. ambiciózni plán na tenhle 210 km dlouhej úsek s převýšením 3 500 m byl 9,5 hodiny.

Přejíždím další kopec, kterej mi dal taky solidně zabrat – nejdřív to byl takovej false flat, 2-3% sklon, kterej se ke konci zvednul k 10 %. Nic příjemnýho ale nic co by stalo nějak víc za řeč. Skutečná poprava bude až ten další kopec. Cestou k němu přišel asi nejsilnější moment celý trasy, kdy jsem prostě začal naplno brečet, zatímco jsem jel a do toho jsem na celý kolo řval, že už fakt nechci, že už nemůžu a střídavě jsem se vztekal a nadával si, proč to kurva dělám. Po chvíli to ale z ničeho nic přešlo a tím, že jsem ze sebe dostal tyhle nahromaděný emoce, se mi strašně ulevilo a jelo zas o něco líp. Myslím, že se to ještě jednou nebo dvakrát zopakovalo.

Projíždím roztomilou vesničkou s ještě roztomilejším potůčkem a v ten moment to začalo. 6 kilometrů serpentin lesní asfaltkou, kde sklon pod 8 % nešel ani jednou, pod 10 % párkrát. Takže jsem zařadil převod 1/1, dlaněma se opřel o loketní opěrky hrazdy a ve stylu paní Radová jsem točil nohama než jsem se vyškrábal nahoru. V protisměru jsem potkal docela dost dolu jedoucích cyklistů. Nahoru ovšem nikoho. Věděli moc dobře, proč nejeli z týhle strany.

Když už jsem si myslel, že jsem nahoře, tak si pro mě ten, kdo tvaroval slovinský hory, naplánoval překvápko. Malej sešup dolů a před opravdickym sjezdem dolů, jsem si ještě jednou musel těch 60 vejškovejch metrů co jsem sjel vyšlápnout. Zanadával jsem tak, že mě musela slyšet půlka Triglavskýho národního parku. Jasně, normálně 60 vejškovejch a stojka co to je, ale s tou náloží v nohách co jsem měl, je každej metr a každý procento tak 10x těžší než normálně.

A pak teda konečně sjezd. Sjezd taky dost technickej a prudkej, takže jsem teda trpěl i dolů. Krom klasickejch problémů s karbonovejma ráfkama (který jsou jen v mojí hlavě) na mě už začínaj dopadat i nešvary mechanickejch brzd – oproti hydraulickejm kotoučovejm brzdám má to lanko tady mnohem větší odpor. V kombinaci s tím, jak brzdím spíš nárazově, přerušovaně a silně, tak mě začíná z tý síly, kterou je pro brždění nutný vyvíjet (zas něco, co na normální vyjížďce člověk vlastně nevnímá), začínají bolet i ruce a záda. Takže jen odpočítávám serpentiny doů do údolí, kde si budu moct na silnici podél řeky lehnout do hrazdy a valit to vpřed vstříc cíli.

Aniž bych se chtěl opakovat, tak bohužel musím říct, že pekelnej byl překvapivě i následující kopec. Ale je fakt, že teda o poznání míň. Za první nebo druhou serpentinou vidím v dálce nějaký blikající zadní světlo a silniční kolo.

„Tyjo, to by mohl bejt Anže,“ říkám si v duchu. Ten člověk je ale moc daleko přede mnou na to, abych byl schopnej to identifikovat. Takže celou cestu přemýšlím, jestli to může být on nebo ne, aspoň se nenudím. Zároveň teda vytahuju mobil, abych se mrknul na tracker, jestli ho to tady na tom kopci neukazuje. Neukazuje. Pro jistotu ho to neukazuje nikde na mapě. Tak nic no. Tak jedu dál a konečně kolo vidím zaparkovaný vedle místní hospůdky a jeho očividně majitele ucucávat pivo. Tak přemejšlím, kde by Anže mohl bejt, když není na trackeru. Bez vidiny toho, že bych ho mohl dojet, spíš abych tak nějak věděl, píšu organizátorovi, jestli neví, kde je Anže, neb mu nefunguje tracker. Skoro v zápětí mi organizátor odpovídá, že Anže musel kvůli technickým problémům odstoupit a že jsem teď v čele závodu. V kombinaci s tím, že jsem byl na předposledním kopci závodu, v asi nejhezčím místě celýho závodu a docela vyčerpanej, mi zjištění, že si vlastně jedu pro vítězství, vhrklo slzy do očí a zas se mi chtělo šlapat o něco víc.

Cesta pod poslední kopec byla za odměnu. Sjezd byl i s mejma schopnostma a strachem z karbonovejch ráfků dost v pohodě a po něm následovalo dalších dvacet kilometrů údolím po silnici s mírným sklonem dolů od jednoho do dvou %, takže jsem měl konečně zas pocit, že to trochu odsejpá. Před posledním kopcem s převýšením něco málo přes 700 metrů jsem si zastavil v Bača Baru. Strašná výhoda mýho předem připravenýho kilometrovníku byla, že jsem věděl kde co bude a jak daleko je to k dalšímu občerstvení, takže jsem nemusel furt přemýšlet jestli někde něco bude nebo ne. Nezastavoval jsem tady už vyloženě protože bych potřeboval, euforie z toho, že blížím do cíle už docela začala najíždět. Věděl jsem ale, že mám čas, vlastně není kam spěchat a můžu si to konečně trochu v klidu užít. Tak jsem zastavil, dal jsem si Colu, doplnil vodu a obeznámil svý nejbližší, že teda už jsem skoro v cíli a že si jedu pro vítězství. Zpětně jsem si říkal, že kdybych se na tu pauzu vykašlal, tak bych to do cíle pod těch 46 hodin asi dotlačil. Ale tak to už je fuk.

Poslední kopec, až na jeho závěrečnou část, vlastně nebyl nijak náročnej. Už jsem neměl sílu do toho nějak zásadně dupat a vlastně jsem ani nemohl, protože bych dost pravděpodobně dostal křeč. Tak jsem prostě poslouchal hudbu, jel a točil si nohama. Dost možná to, když nad tím teď zpětně přemýšlím, byla asi nejvyklidněnější část celýho závodu. Zajímavý. No jak jsem zmiňoval tu poslední část kopce, tak ta, oproti první valný většině kopce byla neskutečná. Najednou se kopec zvednul a asi 1 500 metrů sklon neklesnul pod 13 % (fakt nekecám, koukal jsem na segment na Stravě a přesně takhle vypadal). No ale teda nakonec jsem se tam doplácal.

Když jsem se přehoupnul přes kopec do sjezdu (kterej byl jak na potvoru prokládanej nepatrnejma, ale kousavejma stoupáníma), tak se mi najednou udělalo trochu blbě. Nevěděl jsem co to je, přišlo to docela z ničeho nic. Můj odhad je, že to prostě bylo z toho množství sladkejch věcí,  a zejména těch želatinových tyček z Decathlonu, který jsem za poslední dva dny jízdy zkonzumoval. Postupně se to zhoršovalo a vyústilo to tak, že jsem v jeden moment musel zastavit s tím, že se vybleju přes svodidla. No, nevyblil, škoda, protože blbě mi bylo furt. Naštěstí asi za 5 minut narážím na nějakej malej kemp uprostřed doslova ničeho. Následovala asi nejlepší a vlastně i téměř jediná interakce celýho závodu.

Značně vyndanej jsem se připotácel a začal se ptát, jestli nemaj něco slanýho, oříšky, chipsy nebo tak. Že prej maj domácí vývar a salám, tak říkám no jasně, sem s tím.

„Jasný, tak si sedni, my ti to přineseme,“ mi bylo řečeno, načež odpovídám:

„Noo, víte, já spěchám trošku,“ odpověděl jsem nesměle. „Jak dlouho to bude trvat? Jestli není ještě ready ta polívka, tak si dám klidně jen ten salám,“ následovalo vysvětlení, proč a kam spěchám a kolik už mám v nohách. Následovalo klasický podivení se nad tím, jestli to mám v hlavě v pořádku a taky obdiv. Řekli mi, že všechno maj hotový a že mi to přinesou co nejdřív. Tak jsem to do sebe všechno natlačil, zaplatil, poděkoval a vydal se do cíle, kde už fakt snad za chvilku budu. Musím říct, že tenhle pit stop mě fakt zachránil, bylo mi dost blbě a po salámu a domácím vývaru jsem se cejtil jak znovuzrozenej.

Teď už jen sjezd, dva drobný brdky a hurá posledních pár kilometrů. Posledních 5 kilometrů letím jak kdybych vyrazil před chvíli a ne dva dny zpátky. V sluchátkách mi začal hrát tenhle nightcore remix a konečně jsem začal cítít tu radost z toho, že už to fakt bude hotový. V cílový vesnici se klasicky ještě tročku ztratím, protože mi mapa skončí hned na jejím začátku, ale naštěstí je to furt rovně.

V cíli na mě čeká organizátor a jeho žena. Vítaj mě s gratulací a podivením, že vypadám nějak podezřele v pohodě, že všichni předchozí vítězové vypadali, že umřou. Tak nevím, jestli jsem se flákal a měl na víc nebo to bylo nečím jiným, ale byl jsem rád že jsem v cíli. Trasu závodu, která měřila 1000 Km a bylo nastoupáno něco okolo 12 000 m jsem pokořil v rekordu trati za 46 hodin a 30 minut. Tenhle poslední úsek jsem jel téměř 11,5 hodiny.

Po jídle jsem se vydal autem domů a ta „pohoda“ a „čerstvost“, se kterejma jsem přijel do cíle, mě přešly zhruba tak 10 km od domova. V ten moment to na mě padlo takovým způsobem, že jsem myslel, že nedojedu a bylo pro bezpečí všech, že už bylo pozdě a na silnicích nikdo nebyl. Když jsem doma vypadnul z auta, tak na mě prej byl fakt vtipnej pohled, málem jsem asi ani nedošel do postele. Nevim, nepamatuju. A další dva dny byly podobný. Takže tolik ultracyklistika no.