Bikepacking ve střední Asii

Proč střední Asie?

Poměrně logická otázka, která po rozkliknutí tohohle článku asi vyvstane bude zhruba: „Proč Čech bikepackuje ve střední Asii a jak se to vůbec stalo?“ Odpověď je docela jednoduchá. Momentálně jsem od konce ledna 2024 do konce června 2024 na studijním pobytu v Kazachstánu, konkrétně v Almaty. A jelikož bez kola nedám ani ránu, tak jsem si ho samozřejmě vzal i sem. A odtud je dějová linka k bikepackingu v tohle regionu už relativně jednoduchá.

Kam?

Druhá otázka, která musí být zodpovězena, než se dám do vyprávění příběhu, je kam konkrétně. Volba, která přede mnou stála, tzn. kam se vydat, byla poměrně jednoduchá. Se vší úctou ke Kazachstánu, z bikepackingu po něm by mi asi jeblo. Nekonečný a relativně monotónní roviny, stepi a města vzdálený stovky kilometrů prostě nejsou pro tuhle disciplínu vhodný. Zato Kyrgyzstán, kterej je hned za rohem, to je jiný kafe. Jako cíl jsem vybral jezero Issyk-Kul a hory, ve kterých se nachází. Podle fotek, slov místních a pohledu do mapy jsem se měl na co těšit.

Se startem a cílem v Almaty mi výlet vycházel na nějakých 900 km (odkaz na mapu ZDE), s poměrně směšnou elevací okolo 4 000 nastoupaných metrů i přesto, že nejvyšší bod na trase byl kolem 2000 metrů nad mořem. Jelikož jsem se nechtěl nikam hnát, tak jsem si to rozložil do 5 pohodovejch dnů. Plán byl spát po hotelech, takže jsem vyrážel relativně nalehko naloženej. Jediná vada na kráse mýho setupu byly pantofle připlý na podsedlovku, protože přísahám bohu, nijak esteticky upnout nejdou (viz fotogalerie).

Když už jsem teda zmínil setup, tak v rychlosti pár slov k němu. Základ tvoří cyklokrosovej poctivej hliníkovej rám český ruční výroby LUCAS s karbonovou vidlicí (rok výroby nevím, ale tipuju early 2010s). Koupil jsem ho jako celý kolo za 11 tisíc na podzim 2023 s tím, že to po úpravách bude pravděpodobně kolo, který si budu brát s sebou sem do Kazachstánu. A taky že jo. Úpravy byly poměrně markantní, jediný co zůstalo byl rám, vidlice a antickej přesmykač, protože sehnat silniční přesmykač s horním tahem se mi nepovedlo. Řidítka, sedlovku, sedlo, páky, přehazovačku jsem tam přeházel ze svojí silničky, kola jsem koupil poctivý cyklokrosový DTSwiss na 350 nábojích, pláště ~40 mm Hutchinson Override. Váhou jsem se dostal na nějakejch 9,5 kila, což není tak hrozný. Sice si furt stěžuju, že to je pomalý a neohrabaný, ale jsem rád, že ho tu mám. Jezdit tu na karbonový silničce s karbonovejma kolama, 25 mm pláštěma a ráfkovejma brzdama by bylo peklo. A kolo (ne)překvapivě dobře drží. Za ty 3 měsíce (a necelý 4000 km před startem na výlet) jsem musel měnit jen brzdový špalky a střed (jasně, byl by potřeba vyměnit i řetěz, ale eh). Jinak nic. Takže sečteno a podtrženo poctivej stroj, kterej v Kazachstánu maká, jak se od něj očekávalo.

Tak jedem. Některý dny budou pochopitelně zajímavější než jiný. Jako správný vyprávění to bude gradovat ke konci, tzn. dny 3 a 4 jsou podle mě nejzajímavější, zůstaňte teda až do konce!

Den 1 (Almaty – Kordaj, 210 km).

Plán na první den byl poměrně jednoduchej a přímočarej – a to doslova. Čekalo mě zhruba 150 km na západ po dálnici a pak odbočka o 90 ° doleva, jeden kopec a konec. Jasně, jet po dálnici může znít trochu divně a nebezpečně, ale ze všech silnic, na kterejch jsem tu jezdil, je to ta nejlepší volba. Dobrej asfalt a po cca 50 km od Almaty relativně klidnej provoz. A do toho mi foukalo slušně do zad, takže jsem dopředu doslova letěl. S větrem jsem počítal, ale že pojedu až takhle rychle mě nenapadlo. Kdybych to věděl, tak bych možná zůstal vzhůru a koukal na finále MS v hokeji (je tu o 3 hodiny víc oproti Praze) a vyrazil až dopoledne, ne ráno.

I s větrem ta dálnice byla fakt docela nuda. Občas ji trochu narušila nějaká rekonstrukce nebo zúžení, kde mě kamiony předjížděli s ne úplně dostatečným odstupem, ale jinak nic. Po slíbený odbočce se začalo konečně něco dít. Krajina se změnila a já začal jediný stoupání na trase. Bylo to okolo 400 výškových metrů se sklonem okolo 4 procent, takže v pohodě. Byť jsem jel docela pomalu, tak se mi tam povedlo předjet dva náklaďáky, který byly očividně dost naložený, protože jeli doslova krokem. Po tom, co jsem se konečně vyhrabal na vršek, čekala asi nejhezčí část celý dnešní trasy: Byl jsem ve 1200 metrech nad mořem a čekalo mě zhruba 20 kilometrů mírnýho sjezdu (se sklonem okolo 1-2 %, krom výjimek, kdy to bylo trošku prudší). Do toho mi foukal furt vítr do zad (z nějakýho důvodu se stočil se mnou, když jsem odbočoval), takže jsem ležel v hrazdě, sotva šlapal, ale letěl 40 kiláků za hodinu s nulovou námahou. Do toho byla všude kolem mě fakt nádherná zelená krajina. Pohádka.

Jediná změna směru byla spontánní odbočka na nějakou příjezdovou cestu, u který jsem nevěděl kam vede. Ale jelikož tam byl asfalt, podle mapy to nevypadalo jako velká zajížďka, za chvíli se to mělo napojit a já měl hromadu času, tak jsem tam odbočil, že se podívám. Dovedlo mě to k nějaký napůl opuštěný farmě a domkům a na chvilku jsem měl pocit, jako kdybych se vrátil do Česka, konkrétně někam do pohraničí. Starší domky, úzká asfaltka, žádný auta. Po pár kilometrech jsem se zase napojil na hlavní silnici a svištěl dál.

Do místa ubytování dojíždím zhruba tak o hodinu a půl až dvě dřív, než jsem čekal. Nevadí, aspoň si odpočinu, půjdu včas spát a zejtra budu moct vyrazit brzo. Večeře byla trochu fiasko, protože se tam dalo platit jenom hotově. Dopadlo to tak, že jsem si objednal samsu (pečivo s masem uvnitř) a nějaký jídlo, u kterýho jsem myslel, že budou i brambory. Nebyly. Bylo to jen maso a cibule. A jelikož jsem měl peníze akorát na tyhle dvě věci, tak jsem si přílohu objednat nemohl. Když jdu platit, tak ale zjišťuju, že jsem si ji směle objednat mohl. Peníze jsem měl sice přesně na zaplacení toho, co jsem si objednal, jenže k ceně si ještě připočítávaj 10 % za obsluhu, takže jsem do toho bankomatu stejně musel. Bylo to sice pár korun, ale netvrářili se, že by mi to odpustili. Bankomat byl sice kousek a stejnak bych tam musel pro peníze na ubytování, ale i tak to byl docela vopruz. Za ubytování platím nějakých 300 kč za pokoj, ve kterým jsem jen já a jdu spát.

Den 2 (Kordaj – Balykčy, 170 km):

Druhej den mě podle všeho čeká trochu víc zábavy než dálnice a jeden kopec z předchozího dne. Na dnešní trase mě po 45 kilometrech čeká přechod hranice a pak celou cestu stoupání na Issyk-Kul. Co mě trošku děsí, je fakt, že se bude jednat asi o nejdelší false flat, kterej jsem kdy jel. Zhruba tak 95 % ze všech 1200 vejškovejch metrů, který nastoupám, budou se sklonem okolo 1 %. Od hranice tak pojedu vlastně celou dobu do nejmírnějšího možnýho kopce. Kdo někdy něco takovýho absolvoval ví, že to umí bejt fakt ubíjející. Ale to předbíhám, začneme ránem na ubytování.

Když si ráno na dvoře mýho ubytování balim do kola svých pět švestek, tak se se mnou daj do řeči nějaký dva týpci co tam byli taky ubytovaní. Jeden trochu starší, max 40, druhej mladší, okolo 18. Když jsem je někomu popisoval, tak mě nenapadlo lepší označení než gopnici (což ostatně Kazaši pro označení takovejhle lidí skutečně používaj). Nebyla to nijak zajímavá interakce, klasicky se ptali kolik kolo stálo, odkud jsem, kde že to Česko je a tak. Působili dost zvláštně a že by mi bylo nějak extra příjemný se s nima bavit se úplně říct nedá, ale ze slušnosti jsem nějak komunikoval.

Když jsem si šel pro helmu a nějaký poslední věci do pokoje, měl jsem trochu tušení, že bych tam kolo s taškama, kde mám pas, peněženku apod. neměl nechávat moc bez dozoru. Šel jsem teda rychle (do pokoje to bylo max 30 sekund), vzal si věci a šel zpátky. Když jsem procházel přeš hlavní místnost ubytování, všiml jsem si na televizi, kde se promítaly kamery, že starší z dvojice stojí nějak u mýho kola a vypadalo to, že se hrabe v rámový brašně. Když přijdu ke kolu, tak už tam samozřejmě není (vchod do svýho pokoje měli metr od mýho kola). Otevřu teda brašnu, abych zjistil co chybí. Peneženka a peníze tu jsou. Pas taky. Powerbanka taky. Ale něco chybí. Po pár vteřinách mi dojde, že z nějakýho důvodu sebrali pytlík, kde byly kabely (micro-usb, usb-c, lightning) a vlhčený ubrousky na brejle. Moc týhle volbě nerozumím, když hned vedle byly peníze, ale ok.

Jdu teda k nim do pokoje a říkám:

„Proč jste se mi hrabali v kole? Vraťte to, co jste vzali,“ načež se mi dostává odpovědi od staršího:

„Co? My nic nevzali, nevím o čem mluvíš!“

„Však jsem to viděl na kameře, vzali jste mi pytlík s kabelama, tak ze mě nedělej debila,“ odpovídám docela nasraně. Fakt, že je to na kameře, je asi polekal a za pár sekund mi ten pytlík přinesl. Na otázku proč mi to sakra vzal se mi dostává jen odpovědi, že to byl ten mladší a chtěl se podívat. Byť vím, že je to samozřejmě blbost, tak jen odpovídám, že se stačilo zeptat a nemusí mi brát věci bez dovolení.

Ale dobrý, všechno mám, od kola teď už jít nepotřebuju, tak v pohodě. Starší gopnik má ještě tu drzost se zeptat, jestli bych neměl 500 Tenge (asi 25 korun) na tágo do města. Ani nevím moc proč, ale jelikož je to pár korun, tak jsem mu to dal. Pak se ještě z nějakýho mně neznámýho důvodu ptá, kolik peněz je potřeba na dovolenou v Česku, načež upřímně odpovídám, že nemám ponětí a konečně táhne pryč. Povedenej začátek dne.

Nasedám na kolo a vyrážím vstříc Kyrgyzstánu. Byť předchozí den byl relativně snadnej, stejně jsem čekal, že mě budou bolet nohy. K mýmu překvapení jsem se cejtil úplně v pohodě. Možná ne jak po dni odpočinku, ale rozhodně ne jak po 7 hodinách na kole předchozí den. Hranice má být sice až po 45 kilometrech, první kontrola přichází ale o 20 kilometrů dřív. Kromě opsání pasu dostanu taky pojeb, že co si je natáčím (když jsem přijížděl, tak jsem asi z 50 metrů udělal 3vteřinový video, ze kterýho stejně není nic vidět), ať to smažu, že to se v hraniční zóně nesmí. Tak teda s omluvou mažu a jedu dál. Upřímně moje mysl, která víceméně vyrostla v úplně otevřených hranicích EU a Schengenskýho prostoru má problém pobrat tyhlety hraniční morésy. Respektive tohle ještě jo, ale když dojíždím na skutečnou hranici, tak chvíli nevěřícně kroutím hlavou.

Kolona aut, před kterou jsou zavřený vrata. Ty se zrovna když přijedu otevřou, dovnitř vjede pár aut a zas se zavřou.

„Hm, tak tímhle tempem tu skejsnu minimálně na hodinu,“ říkám si v duchu. Jeden řidič mi ale naštěstí říká, že normálně můžu jet dopředu a tam mě pustí na kontrolu. Dělám jak mi bylo řečeno a jedu dopředu, vstupuju do kontrolní zóny a jdu ukázat pas. V první budce na kazašský straně sedí nějakej relativně mladej kluk, věkem jak já, vyfotí mně, všechno v pohodě a dovede mě k další kazašský budce kvůli vízům (kontrola při opouštění země, jestli jsem tam byl legálně a jestli mi víza umožní se vrátit. Oboje by mělo bejt v pohodě).

Celník chvíli zmateně listuje mým pasem, kliká něco do počítače a zakončuje to slovy: „Nemáš vízum,“ tak mu s vědomím toho, že doslova v pasu mám vízovou nálepku na který je  vícevstupový vízum do konce června, říkám:

„Jo mám,“ načež teda zakroutí hlavou ale začne ještě jednou listovat a datlovat něco do počítače. Pak se začne radit s nějakým dalším celníkem, společně zkoumaj střídavě můj pas a počítač a po asi deseti minutách teda dostávám razítko a jsem good to go. Problém je asi v tom, že na vízový nálepce v pasu je sice datum vypršení víza skutečně 30. 6. ale je natisklý trochu blbě a ta šestka vypadá víc jak trojka než šestka. Chvíli jsem si upřímně myslel, že i když je všechno v pohodě, tak mi řekne že mám smůlu. Naštěstí ne. Potom ještě teda ukazuju tašky a jsem propuštěnej ke kyrgyzský kontrole.

Ve frontě na kontrolu budím mezi Kyrgyzama rozruch, chvíli kecáme, dozvídám se, že dneska k Issyk-Kulu stoprocentně dojet nezvládnu a konečně přicházím na řadu. Opakuje se stejná pohádka jako na kazašský straně. Zmatený listování pasem, hledání vízovýho režimu pro Česko a nakonec zoufalý volání telefonem o pomoc nějakýmu nadřízenýmu, protože najít v počítači základní informaci je asi moc těžký. Z hovoru po telefonu pochytím jenom slova „vízum“ a „ne“. Opět teda nabývám dojmu, že se možná budu muset otočit zpátky do Almaty, byť na turistický vízum do Kyrgyzstánu samozřejmě můžu. Naštěstí ale přichází nadřízenej, kterej byl telefonem zavolanej na pomoc, během pár sekund celníkovi ukazuje, kde v počítači je Česká republika, dostávám razítko a můžu dál. Upřímně fakt nechápu tuhle pohraniční neschopnost. Práce, kterou by zvádla i cvičená opice, ale těmhle „expertům“ to zabralo 10-15 minut na každý straně. Zlatá EU a absence vnitřních hranic fakt.

Dalších 50 kilometrů je koncentrovanej vopruz a naskakuje mi (jako vždy v tyhle momenty) klasická otázka „proč to kurva dělám?“ Jedu totiž po hlavní silnici, krajina kolem nuda, false flat a ani jediná zatáčka. Naštěstí mi asi malinko fouká do zad, tak je to snesitelný. Postupně se tím nějak prokoušu a dojíždím na benzínku (cca 85 km od cíle), abych doplnil pití a trochu se najedl. Občerstvenej a posilněněj se vydávám dál. Sice to furt bude se sklonem okolo 1-2 % ale konečně budu trochu vejš a budu stoupat horama a hezkým okolím k jezeru. Do toho se zas trochu zvedá vítr v mým směru, tak to příjemně utíká. Kombinace nádhernejch výhledů, který v česku nejsou a podpora větru do zad mě krásně tlačí vpřed. Víc to asi popisovat nebudu, z fotek níž to bude dost zřejmý. Kousek před cílem ještě zastavuju na benzínce, abych si mohl vychutnat Sprite v tak krásným okolí a svištim dál. Toho nakonec lituju, protože když se potom dívám na Stravu, tak zjištuju, že mi asi o 3 minuty utekl KOM na celým tom stoupání. Škoda.

Konec je fakt pohádkovej. Letím dopředu, kolem mě krajina, kterou jsem v životě neviděl, taková až trochu apokalyptická atmosféra (vítr, zatahuje se obloha) a blížící se cíl. Po chvilce bloudění městem Balykčy konečně na třetí pokus nacházím cíl mojí cesty – jezero Issyk-Kul. Než čtenář sescrolluje dolů k fotkám, tak zhruba nastíním, jak vypadá: takový ьтщруь větší Lipno o pár set metrů vejš. Koupání dneska bohužel nezvládám, protože v kombinaci s větrem je fakt docela zima. Po chvíli hledání a čekání se ubytovávám a pro dnešek hotovo.

Potom se ještě vydávám do restaurace, kde k mýmu udivení zjišťuju, jak levno tu je. Za 170 korun jím večeři, co by mě v Česku vyšla na minimálně 2x tolik: pelmeně, Cola, salát a tři samsy s masem. Spokojenej s nacpaným břichem se vracím na pokoj. Večer se dívám na předpověď počasí a zdá se, že oproti dnešnímu dni mě bude čekat trochu pekla: vítr proti a déšť celej den.

Den 3 (Balykčy-Tjup, 190 km)

Ráno se trochu neochotně zvedám z postele a koukám z okna. Byť mělo v noci pršet a stejně tak mělo za chvíli začít pršet, tak venku je úplně sucho a na nebi mraků jen pár, rozhodně nic, z čeho by mělo za chvíli pršet.

„Hm, tak možná to nebude tak hrozný,“ řeknu si v duchu a vydám se vstříc dobrodružství. Zároveň mě ráno taky čekalo rozhodnutí, kam jet – buď podle plánu do Tjupu (město na druhý straně jezera), nebo skončit o 50 kilometrů dřív. Tohle dilema se objevilo z toho důvodu, že podle map a cyklistů z Almaty v Tjupu není žádná možnost ubytovaní. Oproti tomu u horkejch pramenů o zmíněnejch 50 kilometrů blíž je prý fajn spaní. To zní sice hezky, ale znamenalo by to další den 260 kilometrů, do čehož se mi úplně nechce. V hotelu, kde jsem spal dneska, mi řekli, že by tam asi něco bejt mělo (přece jen je to město s 10 000 obyvatelema). Ještě se radši poptám po cestě, ale předběžně volím dojet až do Tjupu. Jestli to byl dobrej nápad nebo ne se dozvídám za pár hodin.

Déšť zatím možná není, ale kombinace úplně rovnýho profilu (převýšení nějakejch 600 metrů na 190 kilometrech) a poměrně silnýho proťáku je vražedná. Po rovině jsem rád, když jedu aspoň 27 km/h, vůbec to neutíká a krajina taky nic moc. Jezero je totiž od silnice pár set metrů a výhledy mám tak fakt bídný. Říkám si, že jsem se teda nechal dobře napálím tím, jak krásný to tady bude. Jedinou zábavu mi momentálně tvoří pohled vpřed, kdy nad horama nalevo ode mě stojí černej bouřkovej mrak skoro kam až dohlídnu. Jelikož ale vítr fouká proti a mírně zprava, tak si vytvářím domněnku, že by to nemuselo jít mým směrem ale na druhou stranu hor. Jestli to takhle fakt funguje nemám sebemenší ponětí, ale mně to stačí.

Po zhruba 75 kilometrech docela nasranej zastavuju na benzínce něco pojíst, trochu se dát dokupy a najít motivaci v tomhle pokračovat dál. Na druhou stranu si ale taky říkám, že když už nic jinýho, tak teda aspoň neprší. Snad jsem to nezakřikl. Na benzínce ještě potkávám poláky, tak se s nima snažím mluvit polsky. To by šlo ještě pár měsíců zpátky bez problému, ale jak poslední 4 měsíce mluvím převážně rusky, tak si za boha nemůžu vzpomenout na základní polský slova a naskakuje mi jenom ruština. Takže ze sebe jen dělám debila omlouvám se, že mi to dneska bohužel nějak nejde. Snažím se posbírát nějakou motivaci, jejíž zbytky jsem vyhrabal z tašek na kole a vyrazit vpřed.

Překvapivě se za dobu mojí ani né půlhodinový pauzy vítr trochu uklidnil, a jet dopředu tak není takovej vopruz. Zároveň dochází ke změně scenérie, dostávám se tesně k jezeru a hned je to o něečem jiným. Díky bohu, pokračovat, jak jsem začal, tak bych to kolo asi zahodil. Najednou zas nacházím smysl toho, proč jsem se rozhodl na tenhle výlet jet. A abych se skutečně nenudil, tak si pro mě připravili sérii oprav silnice co pár kilometrů. Příšerně vyfrézovaná silnice se co pár kilometrů střídá s příšerným asfaltem. Trochu ufukuju duše, ať to tolik nedrncá a neprorazím hned ze začátku a jedu dál.

Po pár hodinách dojíždím k zmiňovanejm horkejm pramenům. Vtipný místo. Kamennej bazén s horkou vodou plnej dětí, vedle naplno hrající popový vypalovačky. Do vody se mi nechce, protože nechci hrabat plavky zespodu brašny a navíc bych se pak dost možná už dál nerozjel. Tak si dávám aspoň pelmeně a kafe na posilněnou. Trochu potrénuju ruštinu v konverzaci s místníma, protože s kolem vzbuzuju vždycky a všude pozdvižení a loučím se, že pojedu dál. Hned vedle je ale pláž a říkám si, že bych byl debil, kdybych si udělal výlet k jezeru a nevykoupal se v něm. Jelikož na pláži skoro nikdo není, tak nehledám plavky a jdu tam, jak jsem byl stvořen. Zároveň je voda relativně studená, tak nehrozí, že tady skejsnu na dlouho. Za pár minut jsem zase na cestě.

Byl jsem tu ujištěnej, že v Tjupu skutečně možnost ubytování je, takže se plnej naděje rozhoduju, že budu skutečně dnešní cíl bude tam. Když vyrážím, tak vidím jak se za mnou stahujou mračna. V duchu si říkám, že jestli mě tohhle lelkování u pramenů a jezera bude stát suchej dojezd, tak budu trochu naštvanej. No snad ne. Cesta mi ubíhá docela rychle, kosim jeden kilometr za druhým. Začíná na mě kapat a letmým pohledem za sebe zjišťuju, že bouřka je pár minut za mnou. Doslova. Když totiž zastavuju ve vesnici nedaleko od Tjupu, abych se ujistil, jestli tam fakt ubytování je, tak začínající déšť zesiluje. Rychle si teda jen vyslechnu pozitivní odpověď a jedu dál.

Přes všechny potvrzení a ujištění, že v Tjupu skutečně možnost ubytování je na se kraji městečka dozvídám, že tam nic není.

„No tak přece jenom jsem na kraji a není to úplně vesnice, třeba víc v centru budou vědět víc,“ říkám si trochu zklesle ale furt s nějakou nadějí. Bohužel stejný odpovědi se mi dostává u dalších 4 lidí a moje nálada s vidinou fakt silný bouřky za rohem a hrozící nutností spát na ulici docela klesá. Při mým zoufalým vyptávání si mě všimne 15letej kluk a říká, že mi pomůže něco najít. Zpočátku trochu nedůvěřivě ho následuju ke stánku s ovocem a zeleninou, kde s bráchou pomáhají rodičům s prodejem. Společně se snažíme něco vygooglit, ale z předchozího důslednýho hledání vím, že to asi nebude mít zdárnej konec. Jediná naděje je, že by tu někdo věděl o něčem, co na internetu není.

S úderem prvních kapek, kroup a větru se u stánku objevuje, pokud jsem to správně pochopil, jeho strejda. V rychlosti mu sdělujeme mojí situaci a dozvídám se, že nikdo z těch, kdo mi řekl, že je tu možnost ubytování mi velmi pravděpodobně nelhal. Jenom se k nim asi ještě nedostalo, že jedinej hotel tady minulej rok zavřeli. Takže tak. Obeznámen situací si teda uvědomuju, že jediná možnost klidnýho přečkání noci je u někoho doma. Naštěstí jsou všichni, kdo jsou zapojení v řešení mojí situace fakt nápomocný a milí, a tak mám furt naději, že možná nebudu spát na ulici. Po chvíli se objevuje táta dvou kluků a říká mi, že můžu spát u nich. Spadl mi kámen ze srdce, kterej byl tak velkej, že kdyby mi spadl na nohu, tak asi zejtra nikam nejedu.

Za chvíli zavíráme stánek, vybíráme zeleninu na večeři a v dobrý náladě za zvuku kyrgyzskýho rádia (kde z nějakýho důvodu hraje DJ Aligator) vyrážíme domů. V momenty jako tenhle si opět uvědomuju, že nechápu, jak může někdo někam cestovat, aniž by znal jazyk, kterým se tam domluví (v tomhle případě ruština/kyrgyzština případně kazaština, která by měla mít ke kyrgyzštině podobně daleko jako slovenština k češtině). Představa, že všechny dny tady se musím domlouvat rukama nohama, je děsivá. Překladač bych tu kvůli absenci místní simky používat nemohl a s angličtinou bych tu moc nepochodil, jelikož krom toho kluka (a asi jeho bráchy) co mi pomohl, tu anglicky skoro nikdo nemluví. A pokud bych se nějak domluvit zvládnul, tak bych si rozhodně s nikým nepopovídal, což by celýmu výletu ubralo na kvalitě a zábavě. Naštěstí to ale není pravda, tak se dozvídám o tom, že děti chodí školy v Biškeku, historii jejich stánku s ovocem nebo čím se živí táta. Nějak moc osobních informací tu sdílet nebudu, tak mi musíte věřit, že je to fajn rodina s fajn příběhama! Po večeři jdeme poměrně brzo spát, neboť vstávat musíme chvíli po šestý ráno, abychom otevřeli stánek.

Den 4 (Tjup – Almaty, 310 km)

Během snídaně mi je nabídnuto posunutí na trase o cca 50 kilometrů. Jelikož má podle předpovědi přijít za pár hodin bouřka, nabídku přijímám, jelikož moknout v 2000 metrech někde v horách mezi Kyrgyzstánem a Kazachstánem nezní vůbec lákavě. Zároveň to taky znamená, že bych se vlastně do Almaty mohl dostat už dneska, což taky není od věci – na poslední den mi totiž zbývalo jen 140 km. Ale na tohle rozhodnutí je ještě brzo. Hezky popořádku.

Po snídani otevíráme stánek, dostávám drobnou výslužku na cestu a vyrážíme. Po zhruba 50 kilometrech, hluboko za linií konce asfaltu vysedám. Poslední společný selfiečko, dostávám na pamatáku zapalovač a naoplátku dávám přívěšek z klíčů (pár článků řetězu na kolo, nic jinýho nemám) a vyrážím sám dál.

Ještě než budu pokračovat v příběhu z cesty, tak chci chvíli zůstat u tohohle setkání a pohostinnosti. Byť to tak možná nevyznělo, tak to byl určitě nejsilnější zážitek z celý cesty a jeden z těch silnějších, co z kola mám. Ta pohostinnost a ochota směrem k úplně cizímu člověku z tisíce kilometrů vzdálený země mě fakt zaskočila. Momenty jako tenhle mě i přes to všechno, co se poslední dobou světě děje, utvrzujou v tom, že nějaký univerzální dobro v člověku existuje a je jen na nás, jestli ho v sobě budeme živit nebo dusit. Složitě se mi tohle setkání a myšlenky, který ve mně zanecho, předávaj do slov, ale snad je to aspoň trochu pochopitelný.

Po nejhezčím zážitku z cesty následuje definitivně nejhezčí krajina z celý cesty a jedna z nejhezčích, kde jsem kdy byl. A taky se to popisuje těžce slovy. Ale pokusím se. Prvních 50 kilometrů dneška trávím v nadmořský vejšce okolo 2000 m metrů nad mořem. Vejška, ve který jsem sice už na kole byl, ale většinou to byl vrcholek nějaký hory a jel jsem hned dolů. Tohle je něco jinýho, tohle jsou dvě hodiny v týhle vejšce. Na jednu stranu je to stejný, jako o několik set metrů níž, na druhou stranu je to úplně jiný. Jasně, krajina je trochu jiná, ale do velký míry tomu tu jinakost přidává právě to vědomí toho, v jaký vejšce se nacházím. Tohle je taky jeden z momentů, kdy si začínám pohrávat s myšlenkou, že se asi někdy v budoucnosti budu muset vydat na Silk Road Mountain Race. Naštěstí ale zatím nevlastním MTB, tak to nebude v blízký budoucnosti.

Většina cesty je to poměrné hrubá štěrková cesta proložená jedním úsekem asfaltu. Jedinou vadou na kráse tohohle úseku je (asi) probíhající upgrade štěrku na asfalt. Míjí mě teda několik náklaďáků, občas se musím motat rozkopanou cestou, ale jinak nic hroznýho. Bez tohohle by to ale přece jenom bylo ještě o trochu lepší, protože bych tu byl fakt skoro úplně sám.

Po asi 35 kilometrech přijíždím na hranici, kde mě čeká podobná pohádka, jak předevčírem. Kontrola na kyrgyzský straně je rychlá, na kazašský zas chvíli čekám. Tentokrát to není kvůli „problémům“ s vízama, ale (co jsem tak pochytil) asi kvůli tomu, že celník opět neumí provádět základní počítačový úkony a čeká na někoho, kdo mu ukáže nějakou klávesovou zkratku. Párada. Naštěstí mi ale není řečeno, že je nějakej problém s pasem nebo vízem, takže za chvíli můžu pokračovat dál.

Zhruba dalších 20 kilometrů zůstávam v podobný nadmořský vejšce stejně jako zůstávám v úžasu z toho, co se rozprostírá kolem mě. Nekonečná nádhera. Po chvíli projíždím městečkem, kde doplňuju zásoby a míjím ceduli, která tvrdí, že do Almaty zbývá zhruba 260 kiláků. Plán byl dojet tam až zítra, jenže s ranním posunutím autem jsem si ubral z cesty něco přes dvě hodiny. To znamená, že ve vesnici, kde jsem měl domluvený spaní, budu poměrně brzo. Rodí se mi tak v hlavě myšlenka, že bych to dneska mohl dotáhnout až do Almaty, abych zejtra kvůli 140 kilometrům po rovině nemusel zabít celej den. Furt mi ale do zmíněný vesničky zbývá asi 120 kiláků, tak rozhodnutí nechávám na pozdějc podle toho, jak se budu cejtit.

Po chvíli vidím, že se zleva začínaj přibližovat mraky, tak nezahálím a pokračuju dál. V duchu si říkám, že když mě to nedožene během dalších zhruba 10 kilometrů, tak budu v pohodě. Pak totiž začíná téměř finální sjezd hor a po něm už by žádnej déšť hrozit neměl. Sjezd co následuje je zase jako z jiný planety. Nevím moc jak to popsat slovy, takže mi zase nezbejvá než odkázat na fotogalerii na konci textu. Sjezd je to dlouhej, s dobrým asfaltem relativně mírným sklonem. Zvládám se teda kochat okolím a říkat si, jak tenhle vejlet stál za to.

Podobný pocity přetrvávaj i během finální rozlučky s touhle krásou, a to v podobě brdku s 300m převýšením. Od tohohle momentu by to mělo bejt jen z kopce/po rovině s mírnejma vlnkama. Nojo, jenže to, na co jsem zapomněl, je vítr. Dalších asi 60 kiláků do zmíněný vesničky se ploužím rychlostí okolo 27 km/h i přes to, že bych teoreticky měl jet z mírnýho kopce. Vlevo nic, vpravo nic, jen nekonečná rovná silnice a vítr do držky. Zpětně se podivuju, jak snadno se může změnit nálada z „wow nejlepší den na kole“ na „nesnáším to tady“. Snažím se nevnímat, jak pomalu se sunu vpřed, jenom ležím v hrazdě a točím nohama. Kilometry ubejvaj sice pomalu, ale ubejvaj. Do vesničky dorážím totálně demotivovanej a nasranej a přemýšlím co dál.

Už si přesně nevybavuju, v kolik jsem tam dorazil, ale věděl jsem, že je to moc brzo na to, abych to pro dnešek zabalil. Říkám si, že něco sním, trochu si odpočinu a pojedu dál. Na morálce mi moc nepřidalo, že kavárna, kde jsem se chtěl trochu oklepat byla zavřená a obchod, kam jsem se pak vydal, neměl žádnej extra výběr. Že tam byl nahovno signál a já si nemohl ani pořádně postěžovat byla jenom třešnička na dortu. Co mi na morálce taky nepřidávalo byl fakt, že mi podle předpovědi mělo poměrně dost foukat proti další zhruba 3 hodiny.

Po půl hodině jsem se nějak posbíral a bez jakéhokoliv nadšení jsem se vydal vpřed. Pozitivní bylo, že moje očekávání z toho, co přijde, byly na bodu mrazu, tudíž to mohlo bejt jen lepší. A taky že bylo! Nevím jak je to možný, ale po tý krátký pauze se najednou zas všechno otočilo a mně bylo do zpěvu (víceméně, ale jelikož na silnici nikdo kolem nebyl, tak jsem si občas uzpívnul). Byť se vítr furt snažil mi cestu znemožnit jak jen to šlo, jelo se mi líp. Silnice byla sice trochu rozflákaná, ale za to na byl téměř nulovej provoz. Vzácnost.

Celej tenhle úsek vedl podél Vekého almatinského kanálu – kánalu kterej se používá/používal pro zavlažování. Zároveň podél něj taky byla vybudovaná silnice, po který jsem jel. Cesta mi příjemně ubíhala a já se zas dostal do nějaký cykloflow a zase si to začal ubíhat. Nejlepší část přišla asi po 50 kilometrech, tzn. 90 km od Almaty. V tenhle moment se poměrně rozbitá silnice změnila v relativně novej asfalt. To samo o sobě bylo super. Co bylo ale ještě lepší, je fakt, že nulovej provoz přetrvával i dál. V tenhle moment začalo zapadat sluníčko a všechno bylo krásně zlatě nasvícený. Super.

Každopádně 40 kilometrů od Almaty se cesta změnila v tradiční almatinský peklo – jedno auto za druhým, neohleduplný řidiči, smrad. A do toho všechno ve tmě. Na jízdu v noci jsem zvyklej a normálně mi nedělá problém. Jenže tady jsem to moc neprovozoval přesně kvůli tomu, co se dělo teď. Řidiči mě předjížděli ještě nebezpečnějc než normálně a bylo to fakt stresující. Zároveň provoz byl dost silnej a to i přes to, že bylo asi děvět večer. To nejhorší nakonec. Tenhle návrat po třech dnech mimo město byl jako studená sprcha uvědomnění, jak otřesně podmínky pro cyklisty Almaty nabízí a od tohohle momentu mě každej další trénink bude stát fakt silný přemlouvání (a nebude jich málo, zbývá mi tu ještě měsíc).

V uších mi naštěstí hraje pohodovej playlist a tak se nějak touhle městskou příšerností prodírám. Pár set metrů před barákem si zastavuju pro burger, kterej je po dnešku zaslouženou odmněnou a ukončuju aktivitu. Dneska celkem poctivejch 310 kilometrů. A to je všechno.

Závěrečný myšlenky:           

Musím říct, že tenhle vejlet mě (většinu času) moc bavil. Dlouho jsem si nedal víc pohodovej bikepacking, většina dlouhejch tras byly závody. Změna to byla příjemná, neměl jsem furt pocit, že musím jen dupat dopředu, když mě to nebavilo, chtěl jsem si odpočinou nebo se mi někde líbilo, tak jsem prostě mohl v klidu zastavit. A to byla příjemná změna.

Díky tomu, že jsem si sem do Kazachstánu vzal kolo, jsem toho viděl mnohem víc, než kdybych si ho sem nevzal. Jasně, ty podmínky tu jsou dost podprůměrný, ale pár možností na hezký trasy tu je. A taky jsem se díky tomu podíval na výše popsanej vejlet, kam bych se bez kola určitě nepodíval. Takže moje rada, která platí vždy a všude: cestujte s kolem!