B-Hard Ultra

O co jde?

B-Hard Ultra. Self supported závod v Bosně a Hercegovině na pevně daný 1 200 km dlouhý trase s převýšením okolo 15 000 metrů. Nejvyšší bod se nachází v 1 600 metrech nad mořem. Trasa by měla závodníky protáhnout nejhezčíma místama v Bosně. Tak uvidíme.

Preface:

Proč jsem se vlastně rozhodl jet svůj první větší ultracyklistickej závod v Bosně a ne v nějaký zemi, která je blíž a znám ji líp, takže by pro plánování jízdy, nákupy při závodě a doprava na start byly jednodušší? Rozhodně to není, protože mám rád výzvy a objevování neznáma, to ne. Důvod je jednodušší, loni jsem byl (nejen) v Bosně a Hercegovině autem a krajina mě nadchla. Vím, že když jedu v zajímavý krajině a s pěknejma výhledama, jede se mi mnohem líp a občas i zapomenu, že už kompletně nemůžu. K tomuhle zjištění jsem došel na erasmu v Polsku, kde trávím letošní semestr. Je to tu na kolo docela fajn, ale je to samá rovina a krajina se dost opakuje. Bosenský hory a příroda tak zněly jako super změna.

Mám natrénováno? Nevím, v době startu ukazuje Strava nějakejch 5800 km za tenhle rok. Určitě je to nejvíc za tuhle část roku, co jsem kdy doposud měl. Stihl jsem jet párkrát přes 200 kilometrů, jednou přes 400. Všechno to ale bylo docela po rovině, často s větrem do zad (o to větší rubačka to ale byla). Párkrat jsem si udělal výlet do hor. Tam se mi, k mýmu překvapení, jezdilo docela dobře. Furt se to parametrama nerovnalo ničemu, co mě čeká v Bosně. Ale dejme tomu.

S plánováním jsem na tom dobře, velkou část trasy umím skoro nazpaměť, v excelovský tabulce mám zapsaný benzínky a jiný místa občerstvení co každých 100 km, abych mohl bejt v klidu a nepanikařit, že nebudu kde mít doplnit vodu a jídlo. To byl vlastně hlavní účel tohohle – abych byl v klidu, ne že budu zastavovat na přesně vybraných místech. Taky si vytvářím playlist feel good písníček, ze kterejch mám vždycky runners (cyclist?) high nebo obecně mi téměř vždycky dobře sednou, ať dělám cokoliv. Pozdějc se to ukázalo jako fakt dobrej nápad. Jsem si téměř jistej, že v některých kopcích v kombinaci s nádhernou krajinou a západem slunce mě to nakoplo neskutečně a fakt jsem si zvládal těžký kopce totálně zničenej užívat jako nikdy. Příprava fakt dělá hodně.

Do Prahy přijíždím z Polska o tejden dřív, abych mohl všechno zařídit a připravit kolo. Samozřejmě dávám větší kazetu (tomu předchází málem neúspěšný hledání přehazky s delším ramínkem) – jedu tak s převodama 52/36 a 11/34, vcelku dostačující. Nový světla, brašna, rychlý pláště. Teď už to jen zabalit a můžeme jet. Můj setup je docela lehkej (nevážil jsem, ale vím, že to bude okolo 14 kilo bez vody a jídla. Máma totiž začala chodit treky a nakoupila si kvalitní lehký vybavení. Takže z toho profituju (především v podobě spacáku a karimatky). Ultimátní lifehack je rozdělovat si všechno podle účelu danejch věcí do plastovejch pytlíčků z Ikey, ušetří to fakt hodně práce, když je potřeba vytáhnout něco z rámový brašny o půlnoci uprostřed ničeho. Den před odjezdem projíždím setup na 50 kilácích okolo domu. Všechno se zdá, že drží, jak má a docela to i jede. Tak uvidíme, co řeknu po 1200 kilácích. Fakt se těším, ale zároveň začínám bejt dost nervózní, zatím ale tak zdravě nervózní.

Bosna:

Cesta tam se nakonec vyřešila dobře – nemusím se trmácet vlakem a autobusem, jelikož pár tejdnů před startem mi napsal kamarád, že by jel taky a vezme auto. Pohoda. Pohraničí trochu syrový, ale to jsou v Česku Sudety taky. Na hotel přijíždíme dva večery před startem, dost času na aklimatizaci (=jezení čevapů) a odpočinek (=scrollování sociálních sítí a procházky po sídlišti v Banja Luce). Den před startem je předzávodní brífink a představení závodníků, kde mě Nikica (organizátor) vyhlašuje s tím, že jsem závodník, kterej zná závodní manuál ze všech nejvíc. Asi má pravdu.

Oukej last bike check a jdeme spát, ve 4 ráno vstáváme, v 5 je start. Tělo ale samozřejmě není zvyklý chodit spát, hlava plná věcí, takže usínám tak kolem dvanáctý. Příjemný 4 hoďky no. Ještě odbočka k věcem v hlavě – pomerně velkej strach jsem taky měl právě z tohohle. Bejt někde v Bosně 72 hodin jen se svejma myšlenkama? V noci? Tahle představa mě nelákala. Na druhou stranu jsem si uvědomoval, že při vyšší fyzický zátěži takhle můj mozek nefunguje a nad reálnejma věcma nepřemejšlí. Jediný co se tam dokola opakuje je: šlapej, dělej, kurva, už nemůžu, posranej vítr, ježiš to je úžasný, miluju to, nejlepší sport a tak dále. Takže jsem zvědavej, jak to dopadne.

Den první:

Vstávání dle očekávání není z nejpříjemnějších věcí dneška, ale dá se. S Martinem snídáme ovesnou kaši, trochu hnusnýho instantního kafe a vyrážíme na start. Trochu prší, ale na startu naštěstí přestává. Prvních 12 kiláků jedeme pohromadě na kraj města. Tam jsme my z hlavní kategorie (24 závodkyň a závodníků) vypouštěni po jednom s 20s intervalama. Čeká mě asi nejlehčí den ze všech. Sice je to na plánovanej noclech těsně pod 500 kilometrů, ale není to nijak extra kopcovitý a fouká dobrej vítr do zad. Pod první kopec to jede parádně, rovina, super asfalt, fajn vítr. Prostě bomba. Samotnýho mě to překvapuje, ale první kopec s převýšením nějakejch 700 metrů jsem slupnul jak malinu a i s naloženým kolem se blížím číslům jako když jedu nalehko. Samozřejmě se to snažím šetřit a nepřepálit to, na prvních 100 km se nevyhrává.

dolů a následuje zas pár desítek kilometrů rovina se supr větrem do zad. Jede to neskutečně, fakt jsem upřímně zaskočenej. Další kopec je spíš taková pozvolná houpačka do 900 metrů nad mořem. Na 150 kilometru zjišťuju, že se pohybuju v top 5, kde jsme od sebe do 5 minut. Slušný. Přede mnou jsou borci, co už letos něco jeli, plánujou jet TransContinental nebo třeba účastník Mílí. Chvíli si říkám, být top 5 v cíli by nebylo špatný. Ale cesta ještě daleká. Obligátní sjezd, rovina a zas nahoru, tentokrát do 1200 metrů. V kopci potkávám Poláka, chvíli kecáme, zjišťuju, že tři tejdny zpátky jel Race Around Poland. Prej je unavenej a moc mu to nejede. Stejně mám co dělat, abych se s ním v kopci udržel. I jsme se trochu zasmáli – nátáčel storiečko, kde polsky zdravil followers a že „jadę z ziomeczkem“ (něco jako jedu s felákem), tak jsem se rozhodl, že pozdravím polsky, což asi přišlo trochu z nenadání, protože do tý doby jsme se bavili anglicky. Tak snad jsem ho dobře pobavil, vypadal tak.

Na vršku se rozdělujeme a každej si jedem po vrchovině takovou moc pěknou houpačkou svým tempem. Ta krajina je fakt nádherná, úzká silnice, parádní asfalt, chvíli nahoru, chvíli dolu, supertuck 70 km/h. Okolo 220. kilometru se mi ale restartuje wahoočko, což doprovázím zvoláním „kurva dopíči to je mrdka“ (volná citace). Situace, která se po cestě do cíle bude opakovat ještě několikrát. Naštěstí teda recovered po pár minutách a můžeme pokračovat. Ale všichni, kdo byli na dohled, už na dohled nejsou.

Na checkpointu energiťák, snack a samozřejmě si poroučím colu. Chtěl jsem si ji vzít s sebou do kapsy, proto prosím jestli by mi ji mohli dát zavřenou místo tý, co mi práve otevřeli. Prej jo. Tak dobrý. Cola je ale ve skle a já si uvědomuju, že asi není nejlepší nápad vézt v kapse na zádech sklenici. Protože když sebou někde seknu, tak by to asi nedopadlo nejlíp. Takže jí stejně vypíjim před odjezdem a přijdu si trochu jak debil. Ale ok.

Až do Mostaru (cca 120 kiláků) je to z kopce a po rovině, semtam nějakej brdek. V kombinací s větrem do zad letím neskutečně. V Mostaru rychlej mekáč, pokec na checkpointu a vyrážím dojet posledních 140 km dneška. Celý je to po rovině s jediným kopečkem. Ten se zvedá od jezera a jedu ho se západem slunce. Neskutečný, neskutečný. Nahoře mě začínaj trochu brát křeče, ale nic co by se nedalo vyklepat. Úsek po úplně novým, hladkým, černým asfaltu za tmy je taky neskutečnej. Trasa ale na dalších 50 kilometrů přechází v starou železnici předelanou na cestu. Uzká, nic moc asfalt, tma, kolem samý křoví, takže velká šance kolize se zvířetem. A taky že jo. Asi metr před kolem mi proběhl zajíc. Bejt to o půl vteřiny jinak, asi jsem skončil. Takhle jsem jenom docela v šoku ale nic se nestalo. Teda kromě toho, že už tak dost psychicky náročnej úsek se stává ještě horším. Normální silnice je vysvobození. Tak teď už to jen doklepat na benzinku v Trebinje a spát.

Přijíždím ještě před dvanáctou v noci, ale dál se mi jet nechce, najím se a jdu hledat spaní. To ještě nevím, co mě čeká. Nejdřív zbytečně dlouho hledám místo, kde složit hlavu. Chtěl jsem zůstat poblíž, abych se ráno mohl nasnídat. První místo je blbý, moc světla. Vedle místní hasičárny je lešení pod který se můžu hezky schovat. Tak teda ok. Jen je tam beton, tak trhám nějakej karton u popelnic, protože jsem nechtěl tahat karimatku. Asi po hodině (!!! strašně pomalý) konečně zavírám oči. Ne na dlouho, najednou na mě svítí nějakej hasič, kterej mele něco srbsky a opakuje slovo policie. No tak to je dobrý, co teď. Zkouším češtinu, angličtinu, polštinu, ruštinu, němčinu. Nic. Naštěstí dojde jeho kámoš co mluví anglicky, snažím se vysvětlit co tam dělám.

„Co studuješ?“ ptá se.

„Historii,“ odpovídám.

„Ok, co víš o srbský historii?“ ptá se. V duchu si říkám, že je to v píči, páč vím spíš nic než něco. Tak dostávám asi 10 minut přednášku o nějakejch irelevantních věcech od nějakýho srbskýho nacionalisty. Naštěstí se mi daří vysvětlit, že fakt potřebuju jít spát, ráno vypadnu a nic po mě nezbude. Konečně dávaj pokoj. Asi si užívali mít tu moc nad člověkem co tam leží ve spacáku. Idioti. Ale co už, za 2,5 hoďky budík, tak se z toho snažím vytřískat co nejvíc. Spánku moc není, je to spíš takovej odpočinek s občasnou hybernací. Ono ani moc spát nejde, protože v Trebinje je sraz motorkářů, který očividně nemaj lepší zábavu než tůrování motorek ve dvě ráno.

Den druhý:

Vstávám kolem čtvrtý, docela rychle balím věci a vydávám se na benzinku na snídani. Kontroluju trackery a zjišťuju, že jsem devátej (spát jsem šel 4!!!). Trochu nasranej sám na sebe, kolik času jsem ztratil, do sebe rychle kopu nějakou snídani, sedám na kolo a jedu.

Tělo je na tom zatím kupodivu docela dobře, hned za Trebinje je menší kopec (asi 300 metrů nahoru) a když koukám na čísla toho, jak stoupám, tak jsem upřímně překvapenej, jak dobře to jede. I pocitově super. Míjím pár míst, kde jsem se býval mohl vyspat. To mě štve, protože stačilo pokračovat prostě 15 minut a měl bych super spánek na super místě. No co se dá dělat.

Malej sjezd a pokračujem necelejch 1200 metrů nad mořem. V kopci potkávám Martina, kterej nemohl moc spát, a tak vyrazil přede mnou. Prý ho bolí koleno, nemůže moc šlapat, takže po chvíli pokračuju dál sám. Krajina krásná, asfalt taky, potkávám krávy uprostřed silnice. Ani to není tak prudký. Ale ten vítr. 30 km/h proťák. V kombinaci s 2-3% stoupáním je to smrtelná kombinace zejména pro hlavu. Nadávám, vztekám se jak malej a vůbec nevnímám, co je kolem mě. Po krátký rovině přichází celkem prudká stojka, která se ale v danej moment jeví jako vysvobození. Jak je to prudký, tak jedu pomalu a vítr mě vůbec neotravuje. Super.

Dalším vysvobozením je dlouhej sjezd do národního parku Sutjeska. Místo, kde jsem byl loni. Sjezd je docela prudkej a vítr silnej, takže se chvílema bojím, aby mi v zatáčce nepodrazil nakloněný kolo. Naštěstí ne. Veškerej morál, kterej mi posledních 80 kilometrů vzalo, se začíná navracet. Rychlej checkpoint, pokec a svištíme dál. Malej kopec a svištim po rovině asi 80 kilometrů až do Višegradu. Tyhlety roviny mě ve finále baví asi nejmíň, jenom vedro a rubačka. Ale naštěstí jsem na ně z Polska kde jsem nastoupal všehovšudy tak tři a půl metru dobře připravenej. Po cestě je zhruba sto dvacet pět a půl tunelu, což se mi stává osudným. Pár kilometrů před Višegradem vymetám díru a musím měnit duši. No nic, nějaká kurva sem nějaká kurva tam a jedeme dál.

Višegrad trochu peklo, hodně lidí, nemůžu najít checkpoint, dostávám na něm kromě sendviče jenom půllitru vody. Nebaví. Naštěstí mám vytipovanou benzínku asi o kilometr dál (příprava půl vítězství). Cola do kapsy, džus do bidonu, sladký do mě. Ok. To ale nevím, co mě ještě čeká. Teda vím, ale jen na papíru. Dalších 150 kilometrů do cíle dneška nabízí: climb z Višegradu do 1280 metrů, další do 1170 metrů a poslední do 1670 metrů – nejvyššího bodu trasy. Ne nadarmo v manuálu závodu stojí, že tahle část oddělí chlapce od mužů. Skutečně oddělila. Zejména mě od chuti šlapat dál.

Climb z Višegradu byl čistý peklo. Prudký, dlouhý, vedro a křeče. Netuším, jak dlouho jsem se škrábal nahoru, ale bylo to fakt dlouho. Furt jsem zastavoval (jak kvůli křečím, tak protože hlava prostě nechtěla), párkrát jsem si pobrečel, povztekal, přiznal si, že na to asi nemám, ale nějaký zázračným způsobem furt pokračoval dál. Nemám z tohohle úseku jedinou fotku ani moc vzpomínek. Jen pár zpráv Honzovi, kde píšu, že tohle fakt není možný. Nahoře mě zas bere trochu protivítr, což mě opět hází do neskutečný krize, a tak jenom stojím, opírám hlavu o řídítka a brečím. Ne takový to pofňukávání, ale regulérní brekot jak od malýho dítěte. Přišel jsem na to, že mi to vlastně pomáhá, protože tím dostanu ven všechny ty negativní emoce a pocit, že to přece nemůžu dát.

Konečně sjezd. Super asfalt, podstatnou část můžu jen odpočívat v hrazdě. Zase nabírám trochu energie. Jak fyzický, tak psychický. Super. Zastavuju u obchůdku a dělám asi nejlepší rozhodnutí celýho závodu (takhle zpětně si to ale říkám o každým, který mě trochu vytáhlo z nějaký krize). Kupuju tři litry vody, sladkosti a především sůl! Obyčejnej bílej prášek, kterej mi zachraňuje život. Celou dobu konzumuju magnézko, ale to očividně nepomáhá. Tak si rozmíchávám trochu soli ve vodě a se zkřivenym obličejem ji do sebe kopu. Proces, kterej opakuju každý cca 3 – 4 hodiny. Od tý doby jsem neměl jedinou křeč. Ani náběh na křeč. Neskutečný, co dokáže sůl.

Další kopec do necelých 1200 metrů je asi jedním z nejlepších úseků. Do uší mi hraje super hudba, sklon tak akorát a akorát mi to vyšlo na golden hour. Fakt zážitek nepopsatelnej slovy. Zas mě to baví, zas jsem rád, že jsem tady. O tom taky svědčí, že v mobilu je víc než jedna fotka. Nahoře bombová houpačka a jako třešnička na dortu studánka. Ptám se pána co si tam přijel naplnit kanystry, jestli je to pitný, plním bidony a vydávám se vstříc pekelnýmu sjezdu. Jedna zatáčka za druhou, trochu rozbitý, trochu mokrý, trochu písku v zatáčkách. Ještě, že jsem tady za světla. Z brždění ráfkovejma brzdama už mi umíraj ruce a opět se utvrzuju v tom, že hydraulický kotouče jsou naprosto superiorní a nikdo mě nepřesvědčí, že mít ráfkový brzdy má větší smysl.

Sváča, rovina a vstříc poslednímu kopci dneška. Ale by to stálo za to, tak mě čeká 16km climb do 1600 metrů, nejvyššího bodu trasy. V nohách dneska 330 kilometrů a 4500 vejškovejch metrů. Nejede se mi špatně, ale je to fakt pekelný a nekonečný. Čas od času se dívám na Wahoo a jen se utvrzuju v tom, že tady budu ještě dlouho. Do toho ta tma, takže nic kolem, jen podcast s Klímou v uších, já a moje kolo. Čas od času vidím světlo kdesi na vršku a nevěřím, že se tam fakt mám vyškrábat. Ale nějak to dávám, super, říkám si, poslední kilometr. Jenže prudkej kilometr, hodně prudkej. Ale vlastně mě to furt fakt baví a užívám si to. Asi to dělám správně. Nebo mi už jen nefunguje mozek. Těžko říct.

Vrchol! Super, fotím velký logo Stravy, který vrchol označuje. Tak teď najít ten hotel, kterej je zároveň checkpoint. Má bejt kousek ve sjezdu. Ale není vůbec vidět a je kousek stranou. Takže ho přejíždím a musím si zopakovat pár set metrů nejprudší části. Achjo. Vevnitř mě ale vítá moc příjemnej majitel, dostávám nějaký jídlo, domácí rybízovej džus a domlouvám spaní. Bohužel na chodbě ve spacáku se vyspat nemůžu, tak beru pokoj. 30 euro, není to málo, ale co nadělám. Jen teda 10 euro za hodinu spánku mi přijde jako hrozivej poměr cena/výkon. Ale tak aspoň můžu v klidu vyprázdnit břicho od všech těch prasáren, co jsem dneska sežral. Sprcha taky vlastně přichází vhod.

Přemejšlim, jak bych nazval tenhle spánek, co asi spánek nebyl. Nevím jak to popsat, jsem celej strašně horkej, celý tělo mi podivně tiká, čas od času se proberu a netuším, kde jsem.

Den třetí:

Když už se probírám po třech hodinách „spánku“ finálně, tak se sotva stavím na nohy a nějakým pofiderním pohybem se belhám na záchod. Přemejšlím, jak mám sakra zvládnout dnešních 360 do cíle. Protahuju stehna a kolena.

„No ok, nějak to půjde,“ říkám si. Budím majitele, aby mě vypustil, dostávám ještě džus, míchám si sůl do vody a můžu vyrazit. V půl 4 ráno začínám 30km sjezdem do Sarajeva. Že by se mi sedělo uplně pohodlně se říct nedá, ale snad to nějak zvládnu a rozsedím.

Problém. Nový světlo, co jsem si koupil před cestou, blbne. Asi má nějak porouchanej indikátor baterky, takže to furt přeskakuje z nejnabitějšího na nejvybitější. To by samo o sobě nevadilo, ale vždycky při přechodu do nejvybitějšího se světlo tlumí na nejslabší výkon. Ve sjezdu, kde probíhaj opravy a sem tam se objeví štěrk, to není úplně nejpříjemnější. Naštěstí mám starší záložní světlo.

„Stálo to takovejch peněz a hovno to vydrží,“ říkám si a nasraně to vyměňuju. Ale jedu dál. No sice jsou sjezdy teoreticky lehký, ale teda radši bych jel snad do kopce. Kombinace tmy, únavy a chladnýho počasí je náročná. Naštěstí sjíždím bez úhony a vyrážím po rovině vstříc Sarajevu. Byl jsem tam minulej rok, vím, jak vypadá v nejrušnější časy. Takže projíždět ho úplně prázdný nějak po čtvrtý ráno je fakt zážitek. Nikde nikdo, jen místní týpek prosící o peníze. Sorry nemám, omlouvám se a razím vstříc nějaký benzínce posnídat. Pro zaměstnance benzínek musím být docela zábava. Vždycky se tam zjevím, zhruba tak minutu čumím. Přemejšlím, co bych si dal, ale spíš vypadám, že to chci vykrást. Když už si něco teda konečně koupím, tak se většinou jednou až dvakrát vracím, protože jsem samozřejmě na něco zapomněl.

Ok stačilo ztrácení času, jedeme dál. Dneska hlavními chody climb do 1300 a 1500 metrů. První začíná pozvolně a příjemně, ale pozdějc začíná být prudší. Zajímavý na celým závodě je, že vlastně nevnímám moc čas, respektive kolik je hodin. Když jsem najednou v 1000 metrech, tak si uvědomuju, že je asi 8 ráno a já jsem uprostřed bosenských hor a nikde nikdo. Zvláštní zážitek. Výhledy a okolí nádherný. Asi nemá smysl zmiňovat, že náročný a byť si to nějakým způsobem užívám, tak poměrně trpim. No ale aby toho nebylo málo, tak po vyjetí do 1100 metrů zase sjíždím o nějakejch 150 dolů a znovu nahoru, tentokrát už fakt nahoru.

Cejtim, jak na mě jde únava a přestávám vnímat a soustředit se. Naštěstí vím jak na to – na 2 minuty si pokládám hlavu na hrazdu a zavírám oči. Přecházím do takový tý hybernace, kdy vnímám okolí ale zároveň se mi trochu zdaj sny. Ale fakt jen na dvě minuty a můžu a pokračovat. Zajímavý, jak tělo funguje.

Nevím, jak dlouhej ten poslední úsek byl. Co ale vím je, že byl fakt prudkej. Nebo si to už jen možná vsugerovávám, protože prostě nemůžu. Ale ne, Wahoo fakt ukazovalo 8 a víc procent. Konečně nahoře. Teším se, že si odpočinu trochu v checkpointu a vydám se vstříc sjezdu a dlouhý rovině pod poslední velkej kopec. No ale v manuálu trati je psanej o 10 kilometrů pozdějc, než ve skutečnosti je. Takže ho směle projíždím, aniž bych o tom věděl. Tak nic. Dlouhej, zábavnej, ale náročnej sjezd, na kterým se neděje nic, co by stálo za zmínku. Dole se občerstvuju na benzínce, nakupuju Colu a energiťák do zásoby, džus do bidonu, zmrzku do sebe a vydávám se vstříc asi nejhoršímu úseku celý trasy – 70 kilometrů po rovině, vedrem, na fakt frekventovaný a nudný silnici, která má navíc dost debilní povrch. Normálně by mi ten povrch asi nevadil, ale se zadkem na maděru mám co dělat.

V půlce dávám 10minutovej nap a trochu probranej pokračuju dál. Dost se vztekám, dost nadávám, vůbec mě to nebaví, ale myšlenka, že bych se na to vykašlal nepřichází v úvahu. Už je to jen kousek! Zhruba 10 kilometrů před koncem tohohle úseku zastavuju. Uvědomuju si, že je asi lepší ztratit 20 minut a 6. místo (7 kilometrů za mnou je další závodník) než se trápit a nesnášet to do cíle. Na benzínce zkonzumuju co se do mě vejde, cukru, že by to zabilo i koně, zmrzlina, celej dres prolejvám vodou, abych se aspoň trochu ochladil a probral. Snažím se fyzicky i psychicky zberchat. Vidím mýho pronásledovatele, jak projíždí a pokračuje dál, ale vlastně me to vůbec nezajímá, momentálně soupeřím především sám se sebou. Po 20 minutách poměrně odpočatej vyrážím. Ještě se chci stavit v servisu (který měl být nepovinným checkpointem, kde nám prý rádi pomůžou) dokoupit duši. To se jeví jako zásadní chyba, protože než ho najdu, vysvětlím co chci a dostanu správnou duši, tak ztrácím dalších 15 minut. No nic, jedem, stejně v tom kopci chcípnu.

Připravenej na nejhorší pod kopcem na minutu zastavuju a promlouvám k sobě.

„Vybral si, je to poslední kopec, tak se seber a vyjeď ho, pak už to půjde,“ říkám si zatímco mi trochu natahujou slzy. Ani nevím proč, asi jsem prostě už tak emočně vyčerpanej a vypjatej, že to strašne prožívám. Svým způsobem je to vlastně příjemný a jeden z důvodů, proč jsem se sem vydal.

Nevím jestli to bylo promluvou k sobě, pauzou nebo něčím jiným, ale v tomhle kopci se cejtím jako znovuzrozenej. Baví mě, jede mi to, užívám si to. Zároveň vidím, odkud jsem jel a všechny zákruty silnice. Neskutečně mě to nabíjí a drápu se směrem na vrchol plnej nadšení. Sladký pití v jednom bidonu do mě teče a za chvíli tam už nic není. No tak teda aspoň voda v těch 150 stupních taky fajn. Poslední rovinka a pak zatáčka a jsem v předposledním checkpointu.

Asi nejlepší checkpoint celý trasy, k dispozici chleba, salám, sýr, šunka, meloun, ionťák. Láduju to do sebe, splachuju to kávou a razím dál. Musí na mě bejt fakt komickej pohled, kolena jsem schopnej ohýbat tak na 20% rozsahu toho, co normálně, takže na kolo nastupuju jak pani Radová. Ale tak teda jedem. První část sjezdu nic moc, přece jenom jsme v Bosně v 1500 metrech na mořem. Kamínky, díry, úzký a ostrý zatáčky. Konečně se dostávám na hlavní, ale tam pro změnu co pár set metrů vyfrézovanej úsek a prachu tolik, že skoro nic nevidím. Trošku za trest ale furt aspoň z kopce. Vedro fakt úmorný.

V rámci vejškovýho profilu na wahoočko se to co následuje jeví jako malej brdek (v porovnání s tím, co jsem jel teď), jenže vono to ve skutečnosti je 300 vejškovejch nahoru. Po hnusný hlavní silnici. Teď už to fakt vůbec nejde. Vůbec. Nějak se škrábu nahoru s tím, že pak už to bude jen rovina. Sjezd je super, ale už mám fakt dost. Tak zas někde na pět minut zastavuju, a přeskupuju síly na poslední úsek.

Rozjíždím se, rovina, pohoda, říkám si. No, ani ne. Proťák, nic moc asfalt, vedro. Přichází fakt velká krize, vztekám se, nadávám, sotva jedu. Ale jedu. Horkotěžko dojiždím do posledního CP v městě Jajce. V infocentru se snažím dopočítat nějaký kilometry, moc nevím proč takhle zpětně. Ale mozek mi už moc nefunguje, tak se ptám paní v infocentru, jestli 30 a 60 je skutečně 90. Kouká na mě jak z jara, ale kýve že jo, 90. Ok. Objíždím nějaký moc pěkný jezírka a vodopády, ale scházení schodů hodně necením. Musí na mě bejt strašně vtipnej pohled.

„Tak jo, posledních 70 kilometrů, to už nějak doklepu,“ říkám si. A taky že jo. Nevím, kde se to ve mně vzalo, asi prostě euforie z blížícího se finiše, ale najednou letím jak namydlenej blesk (v kontextu 1100 kilometrů v nohách). Jedu nádhernou soutěskou podél vody, super asfalt, držím příjemných 32 kilometrů v hodině. Po hoďce na 5 minut zastavuju, vyprazdňuju močák, pochcávám si botu. Stává se. Po krátkým odpočinku a gelu do toho zas dupu a letím vstříc Banja Luce. Jedinej, asi 2 km dlouhej kopec vylítávám jak letadlo a svištím do cíle.

Na tomle úseku konečně přišly vhod brejle, který jsem vezl celou dobu na helmě. Už jsem se bál, že zbytečně. Normálně s brejlema nejezdím, ale od Bosny jsem čekal, že tu bude dost hmyzu a přijdou vhod. A na těhlech posledních 70 km jsem byl rád, že jsem si je fakt na poslední chvíli koupil. Cesta byla jedno velký hejno mušek. Jen jsem je teda měl tak zprasený, že jsem přes ně skoro nic neviděl. Tenhle poslední rychlej úek jsem si fakt užil. Do uší jsem měl puštěnou super hudbu, letěl jsem a začal si uvědomovat, že se fakt blížím do cíle a že to fakt zvládnu. Úžasný zjištění.

Z posledních 10 kilometrů mám dvě fakt silný vzpomínky – první když jsem vjížděl do okrajů Banja Luky a do sluchátek začalo hrát Age of Seventeen. Nevím proč, ale ta vzpomínka se mi neskutečně zaryla do hlavy. Pokaždý, když ten track slyším, tak si vybavím tenhle moment. Druhá vzpomínka je asi 3 kilometry od konce, kdy vedle silnice vidím nějaký světlo na kole a podle hlasu poznávám kámoše Martina (kterej bohužel musel scratchnout). To byl fakt nádhernej pocit konečně vidět někoho známýho a mít společnost na tenhle závěrečnej kousek. Díky!

No a cíl. Příjíždím do centra a chvíli jsem zmatenej, jak teda vlastně uhnout do toho parku, kde byl start, málem vjíždím pod auto a málem nezvládám vyjet obrubník. V cíli čeká Nikica (hlavní organizátor), gratuluje mi a podavá ruku a s úsměvěm dodává:

„Now you can die,“ načež mu odpovídám: „Yeah, I was thinking about that few hours ago.“

„Aha, takže tohle je konec,“ říkám si, zatímco si přebírám medaili za 65 hodin a 7. místo na 1200 km dlouhý trase. Asi jsem čekal o něco větší emoce z finiše, ale pak si uvědomuju, že jsem jich za celou dobu prožil víc než dost. Tak teda čevapi a spát, konec týhle super úžasný nejlepší zábavy, kterou na jiným závodě za rok zas zopakuju.

Odkazy na jednotlivý dny:

Den první: https://www.strava.com/activities/7293334237

Den druhý: https://www.strava.com/activities/7299267287

Den třetí: https://www.strava.com/activities/7303860452